Můj nový Wordpress

Je podzim 2014 a táta mi říká, že příští rok se jede zase na ryby a jestli prej jedu taky. Pár vteřin zamyšlení a pak říkám, že jo, ale že se mnou nemusí počítat do auta, že pojedu na motorce a oni mi jen vezmou věci. Někdy po Vánocích kupuju lístky na trajekt, protože trasa Dánsko-Bergen je v létě docela frekventovaná a bývá plno. Taky si k povinnýmu připlácím nějaký asistence v zahraničí. Mohly by se hodit. Pak to zase ukládám k ledu a přípravy na cestu začínají asi 14 dní před odjezdem.

Jedu na SV650S K6. Vezu Zuzanu do servisu s tím, že preventivně vyměním vše, co by se pravidelně měnit mělo. Takže všechny náplně, filtry, svíčky, zkontrolovat kotouče a desky a tak podobně. Je to moje první motodovolená, tak si v hlavě dělám revizi, co z cestovatelského vybavení mi chybí. Vychází mi jen nepromok a nějaký zavazadlo na sedlo spolujezdce. Nepromok kupuju a domlouvám si půjčení válce od Luise. Technika a výbava je připravená.

Asi týden před odjezdem si trasu cvičně klikám do mapy. Plán je jasný – za 36h se dostat na sever Dánska do přístavu, abych stíhal trajekt. Dálnice chci využívat co nejmíň. Vychází to něco přes 1100km. S vědomím toho, že dosud jsem dal nejvíc na jeden zátah asi 350km, si říkám, že to bude v klidu. Navigaci mám v plánu řešit obvyklou metodou papír, tužka, izolepa. Jen se mi nějak nechce s tím začít, takže k tomu zasedám až v devět večer den před odjezdem. To byla chyba. Když se přehoupla půlnoc, byl jsem s psaním roadbooku někde těsně za Německo-Dánskou hranicí. Hlavním problémem bylo, že čísla silnic se v Německu mění snad na každé křižovatce. Naštestí Dánsko už bylo ‘pořád rovně’ a v Norsku jsem jel po stejné silnici z trajektu až na místo. Celkem mi to vyšlo na necelé tři stánky formátu A5. Den před odjezdem mi taky příchází poštou z Číny CNC páčky. Ráno v den odjezdu je nasazuji a ty původní balím raději s sebou, kdyby něco nesedělo.

Můj plán je vyjet večer po práci, dojet někam k Chomutovu, tam se vyspat a co nejřív ráno vyrazit. Asi v sedm naskládám všechnu bagáž na Zuzanu a pak to přijde – přítelkyně se ptá: „A nechceš se ještě vyspat doma a vyrazit až ráno?“ Červíček 5 minut hlodá. Pak věci zase odstrojím a vracím se do bytu. Určitě jsem udělal dobře a zpětně si říkám, proč mě vůbec napadla taková blbost jet už večer. Ta uspořená hodinal by mi moc nepomohla a vyspal jsem se ještě pohodlně ve svým. Nastavuji budík na 4:30 a okolo deváté zalehám.

Asi poprvé v životě vstávám ve 4:30 s radostí a s úsměvem na rtu. Dávám snídani a okolo páté vyrážím z Prahy směr Chomutov a Hora Sv. Šebestiána. Obloha bez mráčku, východ slunce, vůně léta, žádný provoz – začíná to hezky. Asi za hoďku dávám koním pít naposledy na český na Shellce před hranicema a vzhůru do Reichu. Po přejetí čáry přemýšlím o ideální cestovní rychlosti. Nejdůležitějšími proměnnými v této rovnici jsou výše pokut v Německu a kurz EUR/CZK. Nakonec se rozhoduji jet stejně jako doma – obce dle předpisů a mimo ně do 130km/h. V Německu si okamžitě všímám toho, že se najednou cítím nějak bezpečněji, ale nevím proč. Pak mi to dojde. Svítící motorky jsou mezi nesvítícími auty velice dobře vidět a díky tomu o vás všichni včas ví a chovají se k vám ohleduplně.

Do Chemnitzu dojíždím bez problému a také se mi ho v začínající ranní špičce daří docela dobře projet. Z důvodu mé primitivní navigace mám naplánováno objet Lipsko a Halle z jihu a vůbec se do nich nepodívat. Vše šlo podle plánu, dokud se mi do cesty nepostavil Fritz Umleitung! Sjíždím z plánované trasy, která se na papíře pochopitelně nepřepočítá. Značení objížděk je podobné, jako u nás – na prvních třech křižovatkách jsou šipky, a pak, když vás odvedou dost daleko od původní trasy, značení zmizí. Objížděk je cestou víc, takže několikrát konzultuji svoji situaci s mapou v mobilu od Sygicu, ale vše se daří já držím správný kurz. Jedna z objížděk mě zavedla do hezké vinařské vesničky kousek od Querfurtu. Vypadalo to tam jak u nás na jižní Moravě. Nad dědinou vinice, v dědině sklepy. Asi by se tam dal strávit hezký víkend.

No není čas, ztrácet čas, a tak pokračuji dál a začínam se blížit k Wolfsburgu. To poznám i podle toho, že je tam tráva zelenější a nebe modřejší, protože tam jezdí skoro samé ekologické vozy od VW v naftě, které vůbec nekouří. Před Wolfsburgem dávám po necelých 500km první delší pauzu. Zastavuji u lesa ve stínu, lehám do trávy a přečtu pár stránek v knížce. Stín v kombinaci s lehkým větrem je moc příjemný. Celou cestu je totiž azzurro a teplota atakuje 35°C. V kůži nic moc, ale když se jede, tak se to dá vydržet.

Ve Wolfsburgu jen líznu předměstí a pokračuji dál na sever směr Uelzen a Hamburg. Průjezd Hamburgem byl už v plánu tak trošku punk. Věděl jsem, že si musím tak nějak pořád držet stejný azimut, dokud nenarazím na dálnici A7, která mě vyvede z města dál na sever. Realizace tohoto plánu trošku kulhala. Přece jen průjezd města, které je ješte o půlku větší, než Praha napříč, není sranda. K Labi to ještě šlo. Při jeho přejezdu jsem obdivoval velikost všeho. Řeky, zdymadel, lodí, přístavu. Ta řeka už tam má trošku větší grády, než v Roudnici. Za řekou začínalo centrum. Odpolední špička. Snad pět pruhů v každém směru, spoustu aut, motorek, skůtrů, křižovatek a vedro na padnutí. Moje zoufalost stoupala zhruba stejně rychle jako teplota motoru. Poprvé za dobu vlastnictví jsem na budíku Zuzany viděl trojcifernou teplotu a větrák na chladiči si tam musel odmakat svoje. Zlatej vodník.

Absolutně netuším, kde jsem, a prostě se jen nechám unášet dopravním proudem. Jediným světlým okamžikem je, když projíždím kolem budovy s nápisem Hamburg – Altona. Tak tohle je to místo, kde bych skončil, kdybych zaspal v ECčku z Brna do Prahy. Kus za nádražím je benzinka, kde uvařen ve vlastní šťávě zastavuji, abych mrkl do mapy, kde to vlastně jsem. Odehraje se tam hezké intermezzo. Chvíli po mně tam přijíždí týpek na MV Agustě F3 – na Itala. Uplý džíny a triko s krátkým, na nohou nějaký křusky a na hlavě otevřený blembák, takovou skořápku jak na fichtla, a sluneční brýle jak Cruise v Top Gunu. Bezpečný to asi moc nebude, ale u mě získal deset bodů z deseti za styl. Další radost mi udělá pohled do mobilu na mapu. Na A7, která je pro mě záchranou a cestou z tohoto pekla, je to jen kousek. Najíždím na ni a v kolonách se sunu ven z města. Když se to trochu rozjede, uvědomuji si, že průjezd Hamburgem mi trval něco přes dvě hodiny.

Asi 20km za Hamburgem sjíždím z dálnice, že si najdu něco na spaní. Je asi osm večer a já mám za sebou přes 700km. Zastavuji na parkovišti u nějakého shopping centra, tahám mobil s mapou a hledám kemp. Bohužel neúspěšně. Volám přítelkyni na telefonu, která mě zachraňuje posláním adresy blízkého kempu v SMS. Strkám navigaci v mobilu pod slídu tankvaku a za 10 minut jsem u kempu. Vypadá moc hezky, ale problém je, jak se v něm ubytovat. Recepce zavřená a nikde nikdo. Odchytávám nějakou paní, co jde ze sprchy, a ta mi radí, že majitelé bydlí kousek od kempu v rodinném domě a že se mám jít nahlásit tam. Majitelka neumí příliš anglicky, já zase německy, ale nakonec to nějak dáváme dohromady. V recepci vidím lednici, tak na ni zkouším, jestli v ní náhodou nemá na prodej bíra. Bohužel nemá, tak beru za vděk aspoň radlerem. Za nocleh a tři deci radlera platím 10€, což je velice příjemné. Paní mě ještě upozorňuje, že 10min teplé sprchy je za 1€ – taky beru a nechám si rozměnit. Ve sprše po vhození 1€ naběhne 10min a odpočítává se, jen když teče voda. Trefuji jackpot v podobě 4 minut sprchy, které tam nechal někdo přede mnou – YES to mi stačí! Půl radlera je zadarmo. Vařím večeři a jdu si hned lehnout, jsem KO. Kemp byl moc hezký a čistý. Až po návratu v mapě jsem zjistil, že kousíček od něj byl rybník, tak snad by se tam dalo i vykoupat. Kdybyste tam někdo měli cestu, doporučuji. (odkaz: http://www.campingplatz-vogelzunge.de/index.html).

Ráno se budím po sedmé do dalšího nádherného letního dne bez mráčku. Dávám lehkou snídani a balím, protože potřebuji do večera zvládnout ještě necelých 500km, aby mi neujel v Dánsku trajekt. Pokračuji dále na sever a vyhýbám se všem větším městům. Příjemně zakroucené silničky s parádním asfaltem mi vykouzlí úsměv v helmě hned od prvních kiláků. Pár menších bloudění a korigování trasy podle mobilu a po jedenácté přijiždím do Flensburgu. Rozhodně chci se Zuzanou dojet až do mariny, protože to je náš první společný kontakt s mořem, a já chci dostat na jednu fotku motorku, loď i moře. Držím se pořád směr centrum a celkem na pohodu se trefuji přímo do přístavu. Parkuji a kochám se. Přemýšlím, jaké to tu asi bylo na konci války, když až sem zdrhali pohlaváři SS před postupujícími spojenci a trošku mě mrzí, že nemám víc času, abych se podíval na místní námořní akademii.

Hlad mě ještě donutí navštívit nějaký supermarket a koupit si sváču. Přijedu na parkoviště před obchod a tam není snad ani jediné auto s německou značkou – samí Dánové (kteří to sem mají co by kamenem dohodil). Aha, asi sem nejezdí jen tak ze srandy. V peněžence se mi rozbliká varovná kontrolka a nakupuji zásoby do plna, což v mém případě znamená pytlík octových brambůrků, chleba, salám, cookies a něco na pití. To mi připomíná jednu věc, co mě nebetyčně srala. Jsou jí zálohované PET lahve, které mají v celém Německu. Když kupujete menší balení vody do 1l, je často záloha vyšší, než cena té vody. Naštěstí měli skoro všude alespoň jeden druh vody bez zálohy. Doporučuji hledat na obale nápis ‘Pfandfrei’. Nakoupené zásoby se snažím narvat do bagáže, což se moc nedaří. Nakonec musím něco sníst hned na místě, abych dopnul zipy bagáže. A teď už hurá do Dánska.

Hned na začátku vám řeknu jednu krutou pravdu. Dánsko je nejnudnější motorkářská země v Evropě. Všechny silnice vedou pořád rovně. Je tedy lepší jet po dálnici, protože tam se dá jet alespoň rychleji. Já ale neházím flintu do žita, držím se okresek, a doufám. Marně. Když asi po 100km jízdy rovně přichází kruháč, zažívám pocit, jak bych právě přijel pod Stelvio a jsem rozhodnut si ho užít na maximum. Zpomaluji už daleko před ním, abych nechal projet všechna auta a pak za to beru. Bohužel traťový komisař byl asi zrovna na obědě a tak nevyvěsil červeno-žlutou vlajku. Olej. Ujíždí mi zadek. Vyhlašuji hnědý poplach, křečovitě svírám řidítka, zavírám oči a brzdím. K dokonale špatné reakci už stačilo jen sundat nohy ze stupaček. Nějak jsem to naštěstí ustál a slibuji si, že teď už pojedu opatrně.

Nekonečná nuda pokračuje dalších několik hodin. Pár kilometrů před Aalborgem za jízdy málem usínám, což mě donutí zastavit. Čas mám docela dobrý, tak v lese zastavuji a lehám si u odbočky na lesní cestu do stínu na zem. Sotva si udělám pohodlí, zastaví u mě zrzavý týpek na skůtru a začne něco Dánsky mluvit. Zkouším angličtinu, což je pro domorodce jasný signál, aby k dánštině přidal ještě patomimu. Asi 10 minut ‘kecáme’ a já z gestikulace chápu, že les kolem mu patří, a že když jsme oba motorkáři, že můžu zajet hlouběji do toho lesa, že to tam budu mít na spaní pohodlnější. Bylo by neslušné, nevyužít této nabídky. Loučíme se a já zajíždím o 100 metrů hlouběji do lesa, abych se tam po odjezdu místního dobráka zase otočil, a vrátil se na silnici pokračovat v cestě, protože tolik času zase nemám.

Aalborg je celkem fajn město. Některé jeho dominanty jsem si prohlédl i třikrát. Přiznávám ale, že záměr to nebyl. Konečně se mi daří trefit výpadovku na západ, která se po pár kilometrech stáčí na sever a dovede mě až do přístavu v Hirtshals. Jak se blížím do cíle, začínám vetřit problém ve spálené žárovce v kontrolce prázdné nádrže. Mám od posledního tankování najeto téměř 300km a kontrolka ješte ani nebliká, což dle manuálu znamená poslední 4l paliva. S vědomím toho, že při jízdách po ČR tankuji tak po 220-250km si představuji, jak vítězoslavně tlačím motorku kolem cedule oznamující začátek přístavního města. Hladové očko na mě naštestí po chvíli skutečně zabliká a já si oddychuji. Funguje. Kombinace rovných okresek téměř bez vesnic, originální koncovky laufu a palivové mapy děda s kloboukem znamená průměrnou spotřebu 4,19l a pohodlný dojezd přes 300km.

V přístavu bez problémů trefuji správnou bránu a řadím se do lajny za dalších asi 15 motorek, z nichž je většina H-D (jak jsem později zjistil, mířili na sraz do Stavangeru). Předemnou stojí starší Nor s FJR 1300, se kterým dáváme řeč. Vrací se z dovolené, při které projeli Švédsko, Finsko, Pobaltí a Polsko. On musí do práce, tak se vrací dřív. Jeho kámoši pokračují ještě na Balkán. Kecáme celkem dlouho a mimo jiné mi radí, že nesmím vynechat horskou cestu nad Ovre Ardal, o které bude řeč ještě později. Při procházce mezi ostatními bajky ve frontě mě zaujímají dva chlapi z Německa, kteří cestují spolu. Jeden má nějaký H-D, druhý GSX-R 1000. Celkem by mě zajímalo, jaké je jejich cestovní tempo.

Konečně přichází pikolík, který otvírá bránu a pouští motorky jako první do lodi. Po vjezdu na palubu probíhá ještě krátké měření pindíků – rozuměj hlasitosti výfuků. Kluci na Harykách spouští solidní orchestr, a já se směju, jak jsem doma řešil výměnu laďáku za originál, abych náhodou nedělal moc rámus. Na závěr této kontinentální etapy je soutěž za 10 bludišťáků – uvaž si svoji motorku tak, aby si ji za 18 hodin našel v Bergenu stále stojící. Nikdy jsem to nedělal, tak okukuju, jak to dělají ostatní. Rekordman je pán s Goldwingem, který použil pět kurten. Kluci na Haryky používají v průměru tak tři. Vyhodnocuji situaci, stavím Zuzanu na bočák, přetahuju jednu kurtnu přes sedlo a jdu na palubu.

S cestováním trajektem mám bohaté zkušenosti zejména z trajektů mezi Německem a Švédskem, kde je úplně běžné, že na nočních spojích to na chodbách a ve společných prostorách vypadá jako v noclehárně. Proto si s sebou beru spacák a karimatku s tím, že v žádném případě nehodlám spát v sedě v zakoupeném ‘airseat’. První věc, co na palubě zjišťuji, je umístění záchranných člunů. Dobře, tak ne. Jako první zjišťuji, kde je duty-free shop a kdy otvírá, protože pivečka z něj umí plavbu hezky zpříjemnit. O hodinu později už s Carlsbergem v jedné a knihou v druhé ruce čekám, až lidi začnou na chodbách ulehat, abych nebyl první. O tři hodiny a šest piv později, kdy je téměř půlnoc, stále nikdo neulehá. Nebo aspoň ne na zem do spacáku. Jelikož se chci aspoň trochu ukrýt, rozhoduji se, že se půjdu natáhnout na mezipodlaží na shody, které vedou na palubu s auty, kam se během plavby nesmí. Překračuji provázek se zákazem vstupu a o 2 patra níž nafukuji karimatku a ulehám. Ještě nestihnu ani pořádně zabrat a už mě budí nějaký člen posádky, že tak to bohužel nepůjde. Vysvětluji mu, že z posledních 36 hodin jsem 24 proseděl na motorce a rozhodně nehodlám spát vsedě. Odvádí mě zpátky nahoru, kde mi v už téměř vylidněném baru ukazuje na zem, že si můžu lehnout tam. Děkuji mu a ulehám. Ráno mě budí cinkání lžiček a rozhovory lidí, kteří přišli na snídani. Vylézám z pod stolu, balím spacák a urychleně mizím. Na zpáteční cestě musím ten nocleh vymyslet jinak.

Po mezipřistání ve Stavangeru připlouváme kolem poledne do Bergenu. Venku je asi o 20°C méně, než v bylo v Dánsku, jemně mrholí a kopce nad městem jsou zahalené mlhou. Oblékám vše, co se mi pod kombinézu vejde, a z lodi se vydávám dále na sever. V Norsku je to s navigací poněkud jednodušší. Stačí se držet silnice E39 a po 500km budu na místě. Skrz několik přeháněk vyjíždím do kopců, kde se počasí umoudří a já kochacím tempem pokračuji pořád dál.

Cesta je občas zpestřena čekáním na trajekt, který vás převeze přes fjord, abyste mohli pokračovat v cestě. Hned ten první mi ujíždí přímo před nosem, ale naštestí má interval jen asi 15 nebo 20 minut, takže v dálce už vidím připlouvat další. Ceny těchto trajektů se pro motorku + jezdce pohybují mezi 50-80NOK v závislosti na délce plavby. Asi po třech hodinách celkem nudné jízdy nádhernou krajinou přijíždím do Forde, kde se při tankování rozhoduji využít zdejšího kempu, i přes to, že je ještě dost brzo. Na ubytování máme nástup až zítra po obědě a dnes to vypadá, že se může každou chvíli spustit déšť. Kemp je suprový, čistý, s plně vybavenou kuchyňkou, Wi-Fi a krásným výhledem na okolní hory. Cena 135NOK (http://www.fordecamping.com/en/). Ulehám celkem brzo, abych se po nočním deštíku mohl následujícího dne probudit pod modrou oblohu.

Ráno chci ještě před odjezdem zkontrolovat na benzince tlak v gumách, ale bohužel snad všechny pumpy v Norsku mají na foukání kol takovou delší kovovou tyčku, na jejímž konci je přivařená taková kovová věc, která se nasazuje na ventilek. Bohužel je tam pod takovým úhlem, že se mi to za žádnou cenu nepodařilo narvat do ráfku tak, aby to šlo nasadit na ventilek. Z kontroly tedy nic není a já pokračuji v cestě. E39 je hlavní tah na sever, což znamená minimum ostřejších zatáček a poměrně hustý provoz. Nudnou cestu si tedy zpříjemňuji koukáním na nádhernou okolní přírodu a občasným focením kopečků se zbytky sněhu. Po jedné odpolední se naloďuji na nejdelší z vnitrozemských trajektů na mojí cestě, který pluje do Molde. Cesta trvá něco přes půl hodiny. Výhodou těchto krátkých trajektů je to, že se motorka nemusí kurtovat. Když nejsou vlny, je to bez problému. Kdyby byly, tak bych na ní asi raději zůstal sedět. Z Molde už je to na naši velrybářskou chatu asi jen 50km, které hravě doklepnu a ve tři odpoledne už cinkají štamprličky na uvítanou se zbytkem výpravy. Po 1700km parkuji motorku do dřevníku a jediný heft, za který se chystám v následujících dnech tahat, je ten od desetikoňového lodního motoru.

V půlce týdne mi to nedá a vydávám se na motorce do Kristiansundu poslat pohledy, nakoupit dárky, ale hlavně projet na zpáteční cestě slavnou Atlantickou cestu, údajně druhé nejnavštěvovanější místo Norska. Cesta začíná zacálováním asi 100NOK za tunel, ale pak už je veškerá tá nádhera zdarma. I přes to, že už jsem tam byl několikrát autem, neskutečně si to užívám. Kdyby se neblížil déšť, možná bych si těch pár nejhezčích kilometrů dal ještě jednou sem a tam, ale zbaběle ujíždím domů pod střechu.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

O čínských obchodnících je všeobecně známo, že jsou velmi prozíraví a umí si vybrat podnik, do kterého vloží své peníze. Není tedy divu, že se do jejich hledáčku dostal také slavný český výrobce motocyklů – Jawa vždy měla skvělé jméno po celém světě, včetně země s nejznámější zdí planety. Není také žádným tajemstvím, že novodobá kopie jednoho ze symbolů historie značky má na výrobním štítku napsáno Made in China. Hned pod označením New Pionýr.

Ve světle těchto skutečností vypadá krok čínských investorů celkem logicky. Bez nadsázky se dá dokonce říci, že v současné době v naší zemi neexistuje lepší příležitost jak rozumně zhodnotit prostředky. Bylo jen otázkou času, než se téhle šance někdo chopí a naplno využije potenciál týnecké továrny. Přesná částka, jakou nový majitel zaplatil za 100% podíl ve společnosti, zveřejněna nebyla. Víme však, že právě nákup Jawy spolknul větší část z devadesátimiliardové sumy, kterou Číňané přivezli na konci března do Prahy.

Plány finančního holdingu CFEC (pozor na záměnu s firmou CEFC, která nedávno koupila podíl v jednom pražském fotbalovém klubu) jsou velkolepé. Hned v letošním roce se má začít s výrobou několika nových modelů – s vývojem se Číňané nehodlají nijak zdržovat, protože podle jejich filozofie už stejně všechno bylo vymyšleno – a kapacita výrobní linky bude navýšena na stonásobek. S tím souvisí zavedení nepřetržitého čtyřsměnného provozu, a samozřejmě vznik nových pracovních příležitostí. Uvažuje se také o stavbě ubytovny pro zaměstnance, protože pracovní síla z přilehlého regionu pravděpodobně v budoucnu nebude schopná uspokojit rostoucí poptávku trhu.

Fanoušky motocyklů – a zvlášť těch vyrobených v České republice – snad nemohla na začátku sezóny potkat lepší zpráva. Budoucnost značky Jawa byla v posledních letech poněkud znepokojujícím tématem, ale jak se ukázalo, obavy o jejím osudu byly naprosto liché.

Honda NC750X
Lehce přepracovanou, dvouválcovou sedmsetpadesátku si ve Španělsku vyzkoušela hezčí polovina naší redakce. Titulek „Není malých vítězství“ napovídá, že modelu NC750X konstrukční změny prospěly víc, než by se na první pohled mohlo zdát.

Triumph Street Twin
Naší pozornosti neunikla ani žhavá novinka z Hinckley, Triumph Street Twin. Klasická motorka s neklasickým motorem, tedy neklasickým právě pro Triumph, se stala hned po svém představení středem zájmu fanoušků tohoto stylu. Jestli právem nebo ne, se dozvíte v našem testu.

Yamaha XSR700
Tři ladičky se vezou na retro vlně a chrlí jeden model za druhým. Řadové dvouválce s přesazenými čepy se Yamaze sakra povedly. Kombinace slušného motoru s atraktivním designem ale ještě nemusí nutně znamenat, že motorka i dobře jezdí. Jindra XSR protáhl po našich okreskách, takže už víme, jestli osloví i náročnější ridery.

CF Moto 650 TK
Z označení CF Moto ti bystřejší vytuší, že půjde o stroj z dálného východu, kde modelům s vyšším objemem motorů ještě v nedávné minulosti nepřála nejen legislativa, ale po pravdě ani technologická úroveň. Cestovní CF Moto 650 TK v prvním testu u nás naznačil, že misky vah se začínají pomalu vyrovnávat.

BMW C 650 GT a BMW C 650 Sport
První modely velkoobjemových skútrů bavorské značky si našly značný počet příznivců. První tisícovky kilometrů však odhalily některé nedostatky, které mnichovský výrobce nemohl ignorovat a pro letošní rok oba stěžejní modely s označením GT a Sport citelně vylepšil.

Suzuki TL1000S
Motocyklovou komunitu vcelku spolehlivě polarizuje komerčně nepříliš úspěšný model Suzuki TL 1000 S. Potenciál véčka dodnes přitahuje sice ladiče motorů, nicméně běžné zájemce stále odrazuje problematický rotační tlumič. Oprávněně?

Ekonomika šlape a křivky prodejů jednostopých vozidel stoupají příjemně vzhůru. Výrobci opět zaplavují trh novinkami a obě naše výstavy představily celou řadu z nich. V dubnovém čísle si spolu s rozsáhlou fotogalerií přečtete naše dojmy, protože stánek našeho časopisu nechyběl ani na jedné z nich.

Okruhový i silniční test cestovní novinky od Dunlopu, RoadSmart III, si ve Francii pořádně užil Scoob. Alchymii závodních pneumatik nám zas osvětlila osoba nad jiné povolaná, závodník Miloš Čihák. Vyznavači okruhové jízdy by si neměli nechat ujít sondu do výroby závodních kapotáží, které se u nás rodí třeba i pro proslulou Tourist Trophy na ostrově Man. Dalším dílem seriálu „Jak na věc“ vycházíme vstříc příznivcům vyšších zdvihů.

Sport
První závody seriálů MotoGP a WSBK pro nás okomentovali jeho aktivní účastníci, nechybí ani tradičně sofistikovaný Havranův komentář. Že nás najdete na každém významnějším sportovním podniku nejen v zahraničí, tak i u nás, to už samozřejmě víte, takže vás jistě nepřekvapí, že v dubnovém Motorbike najdete i reportáž z prvního podniku MxGP v Kataru, ze závodu SuperEndura v Praze, OffROAD Maraton či info ze ploché dráhy. A třeba i exkluzivní rozhovor s Jonny Walkerem, předním jezdcem hard endura.

Jako každý měsíc je tedy Motorbike plný původních, odnikud nepřevzatých testů a reportáží, nevynechali jsme ani aktuality, toolbox, soutěž (tentokrát si na své přijdou fanoušci značky Yamaha) a další…a doufáme tedy, že se při čtení dubnového Motorbike nebudete nudit!

Motorbike č. 4 2016 vychází ve středu 6. dubna 2016.
Plná, nijak neomezená verze Motorbike, je k dispozici samozřejmě i v elektronické formě na https://www.alza.cz/media/motorbike-d2171674.htm?o=2 a na http://www.floowie.com/cs/zobrazeni/motorbike-02-2016.

Tištěné předplatné je možné objednat prostřednictvím e-mailu: predplatne@motorbike-czech.cz. Neuteče vám tak už žádné číslo Motorbike.

Více informací na: http://www.motorbike-czech.cz nebo na https://www.facebook.com/motorbike.cz

Cena: 89,- Kč

Sajdkárkrosová tortura

Musím se přiznat, že sajdkárkros jsem nikdy moc nesledoval, měl jsem ponětí o tom, že k našim nejlepším pilotům patří (či patřili) bratři Rozehnalovi, Čermákovi, Josef Peták… a to je asi tak všechno. Přesto, nebo možná právě proto, jsem už vloni dumal nad tím, že bych měl i k téhle svérázné disciplíně najít cestičku. Zkontaktoval jsem se tedy s famílií Janouškových, kterým tutově místo krve koluje v žilách benzín, metyl, nebo podobné chemikálie. Táta Vít kdysi v terénu závodil jak s kroskou, tak quadem, ale i sajdkou, ve které mu vyvažoval i syn Jakub. Ten teď stejnou funkci vykonává v tandemu s mladším bráchou Vítem, který před čtyřmi lety opanoval mistrovství republiky supermoto, pak nějaký čas koketoval s plochou dráhou, aby v loňském roce opět vrátili jméno Janoušek do startovních listin (nejen) tuzemského sajdkárkrosu.

S tímhle trojlístkem jsem vyrazil na jejich oblíbenou tréninkovou trať do Benátek nad Jizerou, kde v blízkosti motokrosové trati vyrostla další, určená speciálně pro quady a sajdky. Kromě nás dorazilo dalších pět sajdkárkrosových dvojic, takže bylo na trati celkem rušno. „Naše“ sajdka měla fungl nový motor, takže jej bylo nutné nejdříve „zajet“. No nevím – když jsem Janouškovic bráchy v těch prvních kolech viděl, tak mi to jako zajíždění nepřipadlo, ale jak s postupem dne jejich tempo rostlo, bylo mi jasný, že ten začátek byl fakt ještě piánko! Po chvíli jsem se převléknul do motokrosových hadrů, rozhýbal klouby, zahřál svaly a vstřebával první dávku Kubových instrukcí. Bude to asi sranda – při jízdě na rovině se postavím na lehce pokrčených nohou, přidržím se širokého madla a levé koleno ještě krásně posichruju v pěnové opěrce. Pohodička budou určitě i levé zatáčky, ve kterých se budu přidržovat pravou rukou za madlo, sedět budu na zadním blatníku a levou rukou se opřu o Vítovo stehno. Nejvíc si ale určitě užiju v pravých zatáčkách, ve kterých se ze sajdky vyvěsím jak opičák, přidržovat se budu jen tak ledabyle levačkou, protože většinu váhy odnesou nohy zaháknuté v rámu. Pravou rukou sem tam zamávám na fotícího Matese, abych na fotkách vypadal jak opravdickej profík.

Moje představy o pohodovém jarním svezení však vzaly rychle za své – velmi rychle! Asi tak ve čtvrté zatáčce… Zkrátím to:
Ad „pohodová jízda v levých zatáčkách“ – na blatník jsem sice zezačátku asi dvakrát sednul, ale nějak jsem nebyl schopný se levačkou opřít tam, kde mi Kuba radil a nejenže jsem tedy visel jen na pravé ruce, ale měl jsem problém se z téhle pozice i včas dostat a pořád jsem měl pocit, že dřív nebo později spadnu jak pytel brambor. V jedné zatáčce mě mašina opravdu tak nakopla, že jsem měl co dělat, abych v sajdě vůbec zůstal – od té doby jsem se radši o blatník jen opíral. Sice jsem tím Vítovi asi moc nepomáhal, ale já preferuji pravidlo šťastného návratu.

Ad „užívání v pravých zatáčkách“ – když už jsem se (relativně) včas dostal na druhou stranu sajdky, rozhodně už mi čas nezbýval na to, abych se zaklesnul v rámu a vyvěsil se většinou váhy právě za nohy. Ne – zase vše odnášely ruce a spíš než bych se ze sajdky vyvěsil, tak jsem se za madlem krčil jak partyzán na kulometem. Až v závěru dne jsem v téhle pozici aspoň trošku získal lepší pocit, ale na mávání na fotografa prostě nebyly síly, čas ani mysl.

Ad „pohodová jízda na rovině“ – k tomu snad ani nemá smysl něco psát, mám totiž pocit, že rovně jsme nikdy nejeli. Buď jsem si vytahoval pravačku v levých, nebo levačku v pravých zatáčkách, ale nejvíc času jsem strávil tím, že jsem se snažil (většinou marně) stihnout včas se přemístit mezi těmito dvěma polohami. Na situaci, kdy bych si ulevil na rovince, si nevzpomínám… Když už se totiž trať na chvilku narovnala, tutově na ní čekal nějaký hrb, skok, nebo roleta. Právě vstřebávání skoků mi zpočátku dělalo velké problémy, na rozdíl od krosky si totiž tady neulevíte sevřením sedla mezi koleny, držíte se pouze rukama a musíte o to víc reagovat na změny prací nohou. Za těch pár minut, které jsem v sajdě strávil, jsem udělal asi 10 000 dřepů.

Jako mitfára jsem obkroužil pokaždé jen dvě kola. Vždycky jsem si myslel, že jsem na tom fyzicky celkem dobře, ale tenhle nezvyklý pohyb mě během takhle krátké chviličky doslova odrovnal! Po pouhých čtyřech minutkách jsem byl vždycky rád, že jsem stihnul Vítovi zaklepat na rameno: „končíme“! V následujícím okruhu bych už totiž tutově sajdku nedobrovolně opustil… Navíc vše se odehrávalo doslova v rekreačním tempu, vůbec si nedovedu představit, jak moc náročné to musí být ve fofru, který Janouškovic celý den předváděli.

Vyzkoušel jsem si i druhou pozici, tedy za řídítky tohoto speciálu. Vyvažoval mi Kuba a tady jsem si jízdu užíval o poznání víc. Plynovou rukojetí jsem sice neotočil ani do poloviny jejího chodu a po celé trati jsem si vystačil s dvojkou, ale i tak jsem si udělal přesnou představu o tom, co dokáže devadesátikoňová dvoutaktní sedmistovka s nějakými třemi stovkami kilogramů. Při jízdě se sajdkárou se musíte oprostit od většiny návyků z motorky – sajdka ze svojí kolmé pozice neuhne ani o milimetr. Mně v garáži stojí stará Jawa 350 kývačka s velorexáckou lodičkou a při svých cestách už jsem měl možnost si tyhle „sajdkárové“ grify vyzkoušet. Byť jízda v terénu je samozřejmě o poznání náročnější, tak už jsem aspoň zhruba věděl, co mě čeká a jízdu jsem si celkem užíval. Přesto vím zcela jistě – já radši zůstanu věrný jedné stopě. Před všemi sajdkárkrosaři ovšem o to více smekám a i když většinou zůstávají ve stínu svých pilotů, tak daleko víc před bombarďáky, kteří se „vozí“ v sajdě! Však bývají také nadmíru cenění a nezřídka se stává, že se nechávají od jednotlivých stájí či pilotů najímat podobně jako cyklisté v profesionálním pelotonu.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Vybrali jsme dva tipy nádherných motorkářských lahůdek. První míří přes pohoří Gaularfjellet do „Království vodopádů“. Putování začíná trajektem do městečka Dragsvik (trajekt z Hella nebo z Vangsnes) přes největší evropský fjord Sognefjord, který se zařezává přes 200 km od mořského pobřeží do norské pevniny. Po objetí dvou z nesčetných ramen majestátního Sognefjordu silnice prudce stoupá serpentýnami do výšky 750 metrů. Pohledy do údolí Bårddalen patří mezi nejúchvatnější v celém Norsku. Dostanete se do oblasti, kde se i v nejparnějším létě setkáte se sněhovými poli. Úžasnou vysokohorskou silnicí obklopenou množstvím ledovcových jezer postupně sjíždíte do údolí řeky Gaula. Za jezerem Myravatnet se zastavte u vodopádu Likholefossen s vyhlídkou a bouřlivými peřejemi dravé řeky.

Pokud si najdete čas na relax od řídítek vašich motorek, máte právě tady jedinečnou příležitost. Fossestein – tzv. „Vodopádová stezka“ vede údolím Viksdalen a podél řeky Gaula. Pěší stezka měří přes 21 kilometrů a projdete kolem čtrnácti nádherných vodopádů a sedmi průzračných jezer kaskádovitě navlečených jako korálky na náhrdelníku. Parkoviště k odstavení motorkářských miláčků najedete kromě již zmíněného Likholefossen i v jednom z těchto míst: Eldal, Longestølen a Torsnesstølen.

Před obcí Vik se trase národní turistické cesty rozděluje. Severní větev (silnice č.13) vede krajinou jezer s další porcí zatáček zpátky k moři do městečka Førde na konci Førdefjordu. Jižní větev (silnice č.610) kopíruje pobřeží jezera Viksdalsvatnet a přivede vás do městečka Sande. Obě cílová místa leží na důležité páteřní komunikaci E39. Celá trasa nádherné Route Gaularfjellet z Balestrand do Moskog a Sande měří přibližně 120 kilometrů. Sjízdná je pouze v letních měsících, od prosince do konce dubna se pravidelně uzavírá.
Druhým atraktivním tipem je jízda starou horskou silnicí číslo 243 z Lærdalsøyri do Aurlandsvangen v oblasti pohoří Aurlandsfjellet. Silnice překonává masív ve svém vrcholovém bodě ve výšce 1.306 m.n.m. Otevřena byla v roce 1967 a jako hlavní spojnice mezi dvěma významnými rameny největšího norského fjordu – Sognefjordu – byla používána až do konce minulého století. Poté ji nahradil aktuálně nejdelší světový silniční tunel – Lærdalstunnel – o délce 24,5 kilometru.

Z obce Lærdalsøyri ležící na „konci“ fjordu Lærdalsfjorden vede tato panoramatická, 47 kilometrů dlouhá komunikace nejdříve údolím říčky Erdalselvi, aby se během krátké vzdálenosti serpentýnami vyšplhala až do svého nejvyššího bodu. To už jste v oblasti, kde i v létě uvidíte výrazné stopy norské zimy, tedy sněhová pole a menší ledovec. Čekají vás architektonicky ozvláštněná odpočivadla s vyhlídkou Vedahaugane a Flotane. Ještě než serpentýnami sjedete do městečka Aurlandsvangen, určitě zastavte na dechberoucí vyhlídce Stegastein. Pohled do mnohasetmetrové hlubiny k hladině fjordu Aurlandsfjordu si v paměti budete přehrávat ještě dlouho po návratu z Norska. Tato panoramatická silnice je velice úzká, a protože na ní není povolen vjezd autobusům a nákladním automobilům, svoji motorkářskou pohodu si zde jistě užijete naplno. Silnice je stejně jako mnoho dalších norských komunikací v zimě neprůjezdná, v letních měsících (červen – srpen) je však skutečným motorkářským rájem.

Doporučujeme si cestu prodloužit jen o desítku kilometrů do přístavu Flåm. V létě jde sice o turisticky exponované místo, ale vyjíždí odsud populární horská železnice Flåmsbana, mimo jiné se zastávkou u nádherného vodopádu Kjosfossen s celkovou výškou 225 metrů.

Nápad jet do Nepálu byl dost momentální, od rozhodnutí a rychlého zakoupení letenky do přistání v hlavní městě Káthmandů uběhl zhruba týden. Čili žádné velké přípravy a plánování. Byl konec ledna a do začátku nepálské turistické sezóny zbýval měsíc. V březnu a dubnu, kdy stoupne teplota, sem vždy míří spoustu turistů a to primárně kvůli chození po horách, které tvoří většinu území této země. V únoru je zde turistů minimum, což přináší některé výhody, jako větší výběr z ubytování, nebo nižší ceny. A větší klid na všechno.

Jezdím do Asie často a valnou většinu poznávacích cest absolvuji v sedle dvoustopého vozidla, vždy toho, jaké je k mání. Převažují obyčejné skútry, protože je tam zkrátka používají všichni. Mají své výhody, člověk splyne s davem a o nic se nestará, pokud tedy při půjčování nešáhne vedle. Někdy si půjčím i normální motorku, vždy to jsou až na výjimky nízké kubatury, různé Hondy Hero, malé Yamahy, Pulsary a podobně. Ve většině Asie se jezdí sice zběsile a chaoticky, ale zároveň relativně pomalu, takže tam nejsou silné stroje potřeba, víc jak stovkou stejně nikdy nepojedete.

Sehnat motorku v Káthmandů není problém, je zde několik půjčoven. K mání byly skútry, několik typů klasických dvoustovek, Royal Enfield, nebo Bajaj Avenger, který jsme si nakonec na tři týdny půjčili. Tak jako mnoho jiných věcí i cena půjčovného motorky se dá usmlouvat, stál dvě stovky na den, tedy o polovinu méně, než Royal Enfield a přitom od pohledu jsou tak trochu stejná kategorie. Mám s ním už nějaké zkušenosti z Indie, kde jsem na Avengeru najezdil několik tisíc kilometrů a byl jsem vcelku spokojen, neboť se na něm dobře sedí a nežere. Spokojen v uvozovkách, enduro pro dva by samozřejmě byla jiná liga.

Protože jsme s přítelkyní do Nepálu dorazili z Indonésie, měli jsme každý jen příruční zavazadlo a v něm plavky. Po sehnání motorky bylo dalším úkolem trochu se vybavit na cestu, protože přes den bylo kolem dvaceti stupňů, ale po ránu, či ve vyšších polohách o mnoho méně, takže jsme potřebovali hlavně oblečení. Naštěstí je v Káthmandů kvůli trekování spoustu prodejen s outdoorovým vybavením a to za velice slušné ceny, takže jsme se každý oblékli do věcí North Face, určených do extrémních podmínek. Že to samozřejmě nebyly originály, s tím se počítalo, jsme v Asii, také z nich různě lezlo peří, trhaly se a velice rychle odešly zipy.

Za dva dny v Káthmandů jsme se prošli tamními ulicemi, které mají takovou starou atmosféru. Na hodně místech jsou stopy po nedávném zemětřesení, které tohle město hodně postihlo. Na prodej je všude spoustu věcí, k mání je lassie i výborná káva nepálské produkce, k jídlu to, co všude na indickém poloostrově. Člověk se prodírá mezi lidmi menšího vzrůstu, šlapacími rikšami, motorkami a auty staršího data výroby, které ucpávají už tak často plné ulice. Je zde neskutečný smog, tím spíš, že nad celým Nepálem je nějaký opar, takže nejsou vidět Himaláje, pod kterými v údolí leží tohle město. A potom zde jsou problémy s elektřinou. Funguje s větší, či menší spolehlivostí od devíti večer do sedmi do rána. Přes den vůbec, což řeší generátory, popřípadě solární panely. Ale nikoho to, zdá se, netrápí, všichni se usmívají, Nepálci, jak jsme poznali později, jsou neuvěřitelně klidní, přátelští a skromní lidé.

Už při půjčování motorky nás její majitel varoval před nedostatkem benzínu v Nepálu. Všechny pumpy jsou prý zavřené a benzín se prodává na černém trhu. Na spoustě míst ho nekoupíme. Jelikož nám motorku dával s prázdnou nádrží, nabídl se, že nám sežene pár litrů v ceně tři dolary za jeden. Působil věrohodně, ta cena byla příšerná, nicméně nějaký benzín jsme potřebovali, takže jsem sednul na motorku za nějakého mladíka a jeli jsme ho shánět. Trvalo asi hodinu, než jsme koupili pár litrů a to vždy tak, že jsme zastavili u nějakého krámu, například v potravinách a tam nám prodali trošku, třeba litr a půl a my pokračovali v hledání. Takhle se nám podařilo dát dohromady asi pět litrů, tedy zhruba na sto padesát kilometrů. Říkali jsme si, že za městem to bude lepší, ale nikdy nikde nebylo. Opravdu krize.

Výjezd z Káthmandů je slušná autoškola. Jsem zvyklý z Indie na různé dopravní masakry, ale tady rozhodně nezůstávají pozadu. Teprve asi dvacet kilometrů za městem zeslábne provoz a člověk si trochu oddechne od smradu z autobusů a nákladních vozidel, mezi kterými kličkuje. I tak se suneme pomalu, třicet, čtyřicet, někdy padesát, protože silnice se kroutí a za mnoha zatáčkami číhá v protisměru autobus. Projídíme horami, jejichž vršky nejsou kvůli oparu vidět, silnici lemují dílny, obchody, pole, občas zastavíme na čaj, nebo jídlo, když to někde vypadá zajímavě. Oba milujeme prostou pouliční stravu, někde je bohatá, jako tomu bylo třeba v Indonésii, jinde chudší, jako zde. Zeleninové curry, placky, vajíčka, sem tam maso…

Míříme směrem do Pokhary, což je dvě stě kilometrů vzdálené město. Ale po cestě chceme udělat nějaké zastávky. Ta první je Bandipur, malé městečko, ke kterému musíme vyjet asi dvacet kilometrů serpentinami nahoru. Jsme sami ve velkém hotelu a obrážíme pěšky okolí. Jíme na prázdném a dlouhém náměstí, které je neuvěřitelně čisté a má dost evropský charakter. Oproti ucpanému Káthmandů velký rozdíl. Pro ten klid zůstáváme dvě noci.

Pak sjíždíme z hor zpátky na hlavní silnici do Pokhary a po cestě pokoutně sháníme benzín. Není to úplně jednoduché a člověk si přijde, jak když kupuje drogy. V mnoha městech je to nemožné, někde prodají třeba jen litr. Do toho na motorce nefunguje od začátku palivoměr, takže je to trošku ruleta. Těsně před Pokharou odbočujeme z hlavní doprava k jezeru Begnas. Je to spíš větší rybník, kde si lze půjčit loďku, což děláme, nebo se v okolí ubytovat. Což děláme taky, když se snažíme Begnas objet. Po chvíli to vzdáváme, cesty jsou fakt na enduro, tahle motorka se v terénu chová příšerně, není na to vůbec stavěná. Ale jako nálepku objevujeme skrytý hotel s výhledem na jezero a potažmo i na Himaláje, kdyby ovšem byly skrze onen opar vidět. Vedle hraje parta mladých domorodců na kytaru Beatles a Red Hot Chilly Peppers, takže o romantiku je postaráno.

Pokhara, situována kolem jiného jezera, je o poznání klidnější velkoměsto než Káthmandů. Druhý den po příjezdu jsme vylezli na kopec Sarangkot, který se tyčí nad Pokharou a slétávají z něj rogala, tohle je vyhlášené místo pro paragliding. Ze Sarangkotu jsme poprvé viděli bílé himálajské vršky. Jsou opravdu blízko, vzdušnou čarou pár desítek kilometrů. Při své neskutečné výšce se zdají na dosah.

Ještě dva dny jsme věnovali Pokhaře, kde nám majitel pomohl sehnat benzín. Dalším plánem je zkusit projet cestu do Jomsomu, o které někdo tvrdí, že to na Avengeru lze, další, že ani náhodou, že je to zkrátka moc offroad. Navíc v Jomsomu hrozí sníh. Cesta vede na sever mezi dvěma osmitisícovkami, Annapurnou a Dhaulágirí a dopravní prostředky, tedy jeepy a nákladní vozy míjí cestou několik check pointů, kde kontrolujou permity ke vstupu. Jsou poměrně drahé a musí si je pořídit všichni, kdo chtějí trekovat v téhle oblasti, což nebyl náš případ, ale u prvního check pointu nás policisté ubezpečili, že pokud chceme pouze projet a vrátit se, nepotřebujeme nic. A tak jsme pokračovali údolím a cesta byla opravdu strašná, jeli jsme krokem, Avenger se neskutečně trápil a tím pádem trápil i nás, nicméně vynahrazovalo to pěkné okolí, pokud jsme tedy zastavili, neboť i přítelkyně se za jízdy nemohla moc kochat, měla co dělat se udržet.

Po asi padesáti kilometrech, které jsme jeli celé odpoledne, jsme zakotvili v malé vesnici, kde měli budovu s malými místnostmi pro poutníky. K večeři byl, jako jindy, dál bhát, základní nepálské jídlo. Rýže, pickle, veg curry a dhál, tedy čočka. Servírováno na jednom velkém stříbrném tácu, takové hodně jednoduché indické thálí. Všude byla tma, protože dnes elektřinu nepustili vůbec, alespoň sem. Takže proběhnul večer při svíčkách pod hvězdami, které zářily, protože se bylo jasno.

Druhý den jsme pokračovali dále, cesta pořád příšerná, ale na předposledním check pointu jsme chytli hlídku v podobě dvou žen, které nás bez permitu pár desítek kilometrů před cílem nepustily dál. Vydali jsme tedy na cestu zpátky, čili jsme viděli hory z druhé strany. Zastavili jsme se vykoupat v termálních pramenech, kousek od Annapurny, její vrcholek hned vedle, ale o šest kilometrů výše. Na noc jsme skončili v prapodivném resortu na samotě, kde byl nepochopitelně veliký bar s mnoha stolky a k tomu jen jedna možnost spaní v jakémsi kurníku na kůlech vedle umělého jezírka s rybami. Obsluhuje to tam parta sympatických mladíků a z reprobeden zní Bob Marley a Dead Kennedys. Poprvé jsme okusili nepálský rum Khukri, který je chuťově výborný a velmi rychle zamotá hlavu. V alejích bylo trochu nablito.

Když jsme se druhý den konečně dostali zpátky na asfalt, motorce akorát odešla spojka. Ale děda, co seděl kousek, měl v mobilním telefonu číslo na nějakého mechanika, který o hodinu později dorazil na skútru, celé to na místě rozebral, vyměnil lamely a za další hodinu jsme mohli frčet dál. Motorka jela lépe, než když jsme si ji půjčovali. Díky zdržení jsme zůstali na noc v Pokhaře, v nádherným resortu na kopci Sarangkot, odkud byl opět boží výhled na blízké Himaláje. Ty hory vystupovaly z oparu, kterého bylo konečně o dost méně.

Další destinací bylo město Gorkha, kde jsme (tak jako pořád) měli štěstí na krásný a prázdný hotel na klidném místě a s výhledem na bílé hory. Tentokrát na další osmitisícovku – Mánaslu. Ráno jsme si vyšlápli na nějaký ten kopec a navštívili starý templ, kam si jezdí Nepálci pro požehnání od svatých mužů. Pak jsme při odjezdu chvíli zkoušeli shánět benzín, ale marně a trvalo dalších padesát kilometrů, než se nám podařilo v nějakém jiném městě nádrž doplnit.

Mířili jsme na jih, do přírodní rezervace Chitwan. Žijou tam v junglích tygři, nosorožci, medvědi a mnoho dalších zvířat a kousíček se dá projet na motorce. Kromě krásné přírody zde člověk projíždí hezkými vesničkami, kde čas plyne opravdu hodně pomalu. Ubytovali jsme se v malém městě Sauraha, měli jsme místo přímo na břehu řeky, která odděluje normální svět od rezervace. Zrovna v tu dobu tam probíhal food festival, ale nebyly to žádné gastro orgie, pekli tam pár druhů masa, hodně prodávali alkohol a tančili na živé nepálské disco. Celé to spíš působilo jako pouť.

V řece před námi v průběhu dne koupají mahuti své slony, člověk to pozoruje ze břehu s kávou v ruce z blízkosti, dokonce, má li chuť, se může se slonem vykoupat. To znamená, že mu za nějaké peníze vyleze na záda a slon ho sprchuje chobotem do té doby, než dojde pomyslný kredit. Zažili jsme i to, jak večer za tmy přebrodil řeku nosorožec a šel se pást přímo pod terasu našeho resortu. Tam, kde jsme běžně chodili i v noci. Nikdo ho samozřejmě neodháněl, protože nosorožec nemá problém někoho zabít. Po chvíli se vydal na procházku do malého města, kde zmizel v úzkých uličkách. Prý sežrat někomu úrodu, občas se i stane neštěstí, říkali kluci, co obsluhujou v resortu. Vcelku jsme byli rádi, že nebydlíme v přízemí, ale stejně se nám honilo hlavou, zda nosorožec náhodou neumí chodit po schodech.

Ten krátký a prašný úsek junglí, který se dá projet a spojuje nějaké vesnice, měří tak deset kilometrů a stojí za to. Člověk zaplatí vstup a pak prodělá delší verbální kontrolu s nějakými vojáky a může pokračovat do lesa. Dá se odbočit na mnoha místech někam hlouběji, dojet k jezerům, kde se pasou jeleni a všude lítá spoustu zajímavého ptactva. Nemluvě o přírodě samotné, která je nádherná. Jelikož jsme skoro u hranic s Indií, potkáváme pašeráky benzínu. V Indii je několikanásobně levnější a tak po malých stezkách pendlují zakuklení maníci na starých motorkách, které mají ověšeny barely a kanystry s benzínem. Každý veze zhruba dvě stě litrů, to je nějaká váha, když vezmeme v potaz, na čem a kudy jedou. Nikdo je asi nekontroluje, nebo kontroly uplácejí lahvinkou benzínu.

Přejezd z nížin do Káhmandů po Tribhuvan Rajpath Road byla poslední etapa před vrácením motorky. Co se týče dojmu z jízdy a výhledů, tak jednoznačně nejlepší. Cesta se vine krásnou krajinou a během relativně krátké chvíle vynese člověka do 2500 metrů, kde se znovu otevřou výhledy na Himaláje. A to ty nejlepší výhledy, které lze v Nepálu zažít. Dost znatelně se ochladilo a já poprvé vytáhnul tlusté nepálské rukavice, ale stejně jsem ve finále nemohl sundat ruce z řidítek. Bylo na nule, spíš pod, protože ráno byly zamrzlé louže. Pár kilometrů od bodu, kde silnice začala klesat, jsme ve mini vesnici Daman našli hotel a tam se rozehřáli díky čajům a kávám od paní domácí. Himaláje měly od západu slunce červenou barvu.

Ráno jsme došli na nejvyšší bod v okolí. Je zvláštní, že ho úplně míjí turismus. Člověk vyleze po malé stezce na kopec, kde pod vysílačem svačí tři Nepálci a diví se, co zde děláš. Z toho místa, jak jsme zjistili z několika zdrojů, je nejlepší panoramatický výhled na jižní stranu Himalájí. Za příznivých podmínek, které za naší návštěvy vládly, je vidět sedm osmitisícovek, včetně Mount Everestu. Je to neskutečná nádhera.

Pak zbývalo sjet z hor dolů, napojit se na silnici do Káthmandů, v něm najít půjčovnu a odevzdat stroj. Majitel nám vrátil peníze, které jsme platili po cestě za opravu spojky, čímž potvrdil náš názor, že Nepálci jsou solidní lidé. Po mnoha zkušenostech, kdy se na půjčených motorkách v Asii něco stalo a člověk to ve finále musel zaplatit ze svého, jsme s tím ani nepočítali.

Pak jsme si ještě užívali pár dní v okolí Káthmandů, tentokrát po svých, když těsně před naším odletem přivezli do Nepálu benzín. Byly na něj u pump neskutečné fronty, které se za asistence policie táhly desítky metrů. Netankuje se do kanystrů, ale pouze do motorek, takže lidi si odvážejí jen pár litrů. Na ty ale čeká celý den. Při pohledu na to si člověk říká, že je snad lepší si koupit předražený benzín na černém trhu.

Byl to krásně strávený čas v zemi, která je malá, chudá, ale má veliké kouzlo a nadmíru příjemné obyvatele. Jak bylo psáno, do Nepálu se jezdí hlavně chodit a šplhat po horách, jen málokdo si půjčí motorku a vyrazí. Cesty nejsou úplně v kondici, mnoho úseků značených na mapě jako silnice je ve finále offroad, je problém s benzínem, ale to vše přebijí zážitky z cestování po této zemi.

Matěj Homola

V září udělat řidičák, v únoru koupit motorku a v srpnu do Albánie? Jseš vůl? Ano, i tak se reagovalo na nápad, se kterým přišel Ježíshek. Mám pár přátel, co na motorkách již nějakej pátek jezdí, jen já se tomu furt nějak vyhejbal a to až do roku 2014, kdy jsem se konečně pořádně svezl a zjistil, že to není uplně blbý Tak jsem se rozhodl, že udělám papíry, koupím nějaký hudrovadlo a začnu pomale jezdit. A tak se stalo, v únoru jsem koupil svůj první stroj Honda xl 650 transalp. Jednou tak sedíme na pivu a došel Ježíshek, že pojedem do Albošky, supeeer, to je boží nápad byla první moje reakce a tím to utichlo. Po pár týdnech na to opět došla řeč a já říkám, ty to jako myslels vážně? A on ano a ty si mě to slíbil A tak Tomáš (Ježíshek) začal plánovat, zatím co já přemyšlel, jak se z toho vykroutit Proč? Pač můj nejdelší okruh byl asi 100 km a neuměl jsem skoro nic. Čím víc se blížilo datum odjezdu, tím jsem se bál víc. Až jsem nakonec cestu zrušil, že nikam nejedu, že si prostě nevěřím a pojedem třeba jen na Slovensko. No s tím jsem ale neuspěl. Doslovná reakce byla: Na slovensko ti seru, my jedem do Albánie No a tak jsme jeli…

Je půlka srpna, sobota v 6 hodin ráno a já přijíždím u nás v Tišnově na benzinku kde máme sraz se značnou nervozitou a pocitem že něco nemám. Tomáš už tu sedí a crcá kávičku. Dáme pár vět a asi za půl hoďky vyrážíme směr česko-slovenské hranice. Dnešní cíl Bosna. Valíme po dálnici, začíná pěkně pařit slunce, takže v hadrech pomale začíná bejt fakt „úžasně“. Když dorazíme na slovensko-madarské hranice, je již krásných 32 stupňů, takže na bambilion kilometrů rovné maďarské dálnice žádná výhra Zde máme první trapas, když Tomáš svým důležitým hlasem a anglicky kupuje dálniční známku. Škoda že v budce seděl slovák a nechápavě na nás koukal, proč spolu mluvíme česky a do něho hrnem angličtinu. Za chvíli potom jsem konečně zjistil co mě chybí, jasně kreditka…, blbý konstatuje Tomáš, peníze by se ti totiž mohli hodit Naštěstí nějaká hotovost byla a Tom měl rezervu na účtu, takže razíme dál, s tím že ježíshek platí Maďarský dálnice byli fakt nuda, vlevo kukuřice, vpravo brambory a po pár kilometrech se to otočilo, takže kochačka nic moc. Do toho ten pařák, takže vrstvy šli dolů se slovy – radši zdechnu než se tady vařit. Nicméně den rychle utekl a my kolem sedmé večer dojeli do městečka Jajce v Bosně. V sedle 919 km a prdel prakticky pryč. Úkol číslo jedna, sehnat ubytování. Začalo pršet, takže o to byla akce rychlejší. Naštěstí to netrvalo uplně dlouho a máme pokoj skoro v centru za 60 KM pro dva, což nám příjde fér. Takže rychlá sprcha a jdem ulovit večeři. Jajce celkem žije, všude mraky krásných holek v sukních, Ano opravdu všechny. Prostě v tomto městě ošklivý holku buď nejsou, nebo je nepouští ven. Po dobrém Čevapi, pár pivech uleháme. V 5 ráno nám hned pod okny haleká mešita, ale to nás nemůže rozházet.

Ráno se probouzím jako novej člověk, až na ten zadek Dáme ranní kávičku a burek, procouráme městečko – jsou tady krasný vodopády a pevnost nad městem a vyrážíme směr Mostar. Bohužel nám až do Jablanice krásně prší, takže cesta celkem na pendrek. V Jablanici odbočujeme směrem do hor do národního parku Blidinje, kde je krásná krajina a jezero. Bohužel nám vše kazí počasí, ale i tak to stálo za vidění. Do Mostaru přijíždíme směrem od hor, takže ho máme celý na očích. Tento obraz mě vyvádí z omylu, že Mostar je jen malé historické městečko s mostem jak ho znám z katalogů cestovek. Ubytování nacházíme v soukromí kousek od centra i s parkováním ve dvoře. Bohužel si nepamatuju název ani cenu. Historické centrum je malé, ale rozhodně stojí za návštěvu, je tu moc pěkně. Když sednem na pivo do první hospůdky za centrem, tak nám paní donese dvakrát Staropramen se slovy I like češka Večer je centrum zavalený lidma, takže pokud chcete na prochajdu klid, musíte si ráno přivstat. Z Jajce do Mostaru přes Blidinje je to nějakých cca. 150 km, takže papačka (pokud vám přeje počasí).

Třetí den po snídani a ranní prochajdě balíme věci a jedem směr Černá Hora a to přes Srbsko a národní park Sútěsko. Bosna a Srbsko je asi jako my a slováci, takže nějaký hranice nehledejte. Ani my nepoznali v kterou chvíli ve které zemi vlastně jsme. Přejíždíme malý přechod v horách. Metaljka vypadá jak hranice ze Tří veteránů, takže o to má větší kouzlo. Bohužel hned za hranicí blbě odbočíme a motáme se asi 2 hodiny v kopcích mezi Bosnou a Černou Horou tak okatě až si pro nás přijedou celníci zda něco nepašujem. Když jim vysvětlíme, že jsme jen banáni co neumí číst v mapě, tak nás navedou. Bohužel už je celkem pozdě, tak zakempíme na placu na kopci. Nikde a člověka, za to krásný výhled. Natáhnem plachtu, rozhodíme byvak a uklohníme párky. Po večeři vytáhnem flašu vína a pulčana slivovice aby se nám lépe spalo, což se plní Zatím máme od startu najeto nějakých 1370 km a je to super, jsem rád že jsem jel a nevycouval.

Ráno vše balíme a valíme směr Žabljak a přes známej Djurdjevićův most přes řeku Taru a do národního parku Durmitor. Pohoří Durmitor je opravdu nádherné a doporučuji ho všem co jedou do Černé hory, cesty jsou zde asfaltové, takže není pro nikoho problém a ta krajina stojí rozhodně za to!

Přes Trsu valíme do Plužine a projíždíme údolí řeky Pivi a Pivské jezero. Kemp nacházíme až za Plužine asi 8 km po malé cestě kolem řeky. Kemp Vrbica je uplně hustej mini kemp, kde je místo jak pro stany, tak ubytko v takové malé boudě 2 + 3 postele. My bereme postel za 7 euro na osobu, pač postel je postel. Potom nám paní uvaří doslova na kameni výbornej guláš a takovej mix gril s kopou zeleniny. To vše zalijeme vyborným srbským pivem Jelen a domácí broskvovicí vše po euru. Tento den jsme najeli nějakých 270 pohodových kilometrů a počasí nám již hraje do karet, krásně sluníčko a nebe bez mraků.

Patý den vyrážíme z kempu po snídani kolem 10 hodiny směr Albánie. Trasa Šavnik – Žabljak – Mojkovač – Kolašin – Gusinje utíká po asfaltu jako po másle až po hranice, kde asfalt končí a za albánskou závorou již jen šotolina. Jedeme směr do kopců do dědinky Lepuše. Tady se čas opravdu zastavil, ikdyž pokrok tu je taky. Pokud jste pohodlný měštáci, tak dole pod dědinou je novej kemp s teplou vodou a wifi, ale pokud jste srdcaři jako my, tak směr hore do Bar cafe se zeleným slunečníkem hned u cesty. Ubytování na gauči za barem grátis, výborný pivo, domácí strava na ohni i ta kořalka byla. Oba manželé byli velice milí, pohostinní a oba mluví anglicky, takže družba se protáhla až do nočních hodin. Zde se k nám na pár piv přidali dva talijáni na kolech co se tu krásně sundali a pak usnuli kdoví kde Piva tu měli dostatek, vše po euru a hlavně tu mají rádi čechy, takže jsme se tu měli přímo skělě.

Ráno se značnou opicí loučíme a jedem po šotolině směr Théty. Myslím, že letos kdo tam pojede bude poslední, kdo zažije šotolinu, pač se zde všude staví nové silnice a to celkem rychlím tempem. Po Tamaru je ještě šotolina, pak už všude asfalt až skoro do Thét, pak se vrací šotolina. Ovšem vše sjízdné defakto i pro Fábii

V Thétách si dáváme pivko, kávu a robíme pár fotek – je to tu krásný. Pak se dáváme směr Skadar, jelikož ale nechceme stejnou cestou, tak volíme trasu přes hory, což byl teda nápad. 70 km jedeme asi 5 hodin z toho 90% ve stoje a v dešti, no přísnej offroad. Já jako offroadovej panic jedu se staženou prdelí až do konce. Veškerý nástrahy řeším podle pravidla, když nevíš co dál, tak přidej:D Takže některé úseky vyjedu tak, že ani nevím jak a sráz vedle cesty se snažím nevnímat, ono co se má stát se stane. Přes všechny nástrahy to byl neskutečnej zážitek a ten výhled v horách je úžasnej. Když jsme dojeli do Skadaru, tak jsme poprvé poznali albánský styl jízdy, no dobrej chaos. Ubytko jsme sehnali v hotelu hned na břehu jezera za 12 euro se snídaní na hlavu. Jezero je krásný, akorát albánci to mají krapet v pejči a turistiku zatím nijak neřeší, takže pláže jsou spíše plný bordela nebo žádný.

Další den ráno razíme směr zpátky do Černý Hory a to do Budvy k moři. Na Albánské straně hranic je plno žebráků, takže hlavu dolů a nereagovat, nebo se jich nezbavíte. Odbavení trvá pár minut, takže je to v pohodě. Do Budvy je to nějakejch 80 km, takže tam jsme za chvilku. Ovšem sehnat ubytování na jednu noc je celkem voříšek. Nikomu se do toho nechce a když jo, tak za celkem pálku. Jelikož je tu asi 40 stupňu, tak se v hadrech celkem vaříme a do úpalu není daleko. Naštěstí jsme apartmán sehnali za nějakejch 32 euro za dva. Takže věci na hromadu, do plavek a hurá k moři. Moře krásně čistý a teplý, velká promenáda plná kaváren, barů a diskoték (večer to tu fakt žije) akorát všude kvanta lidí. Večerní historický jádro je taky skvělí, takže Budvu jako místo pro relax po cestě můžem doporučit.

Osmý den razíme na skok do Kotoru, což je krásný historický město v zátoce mezi horami. A u piva přemyšlíme co dál. Zejtra máme bejt doma a před sebou nějakých 1 300km. Nakonec vítězí verze – Serem na to jedem se koupat

Takže přejíždíme do Chorvatska do Dubrovníku. Tady se ubytujeme v kempu, kde ač neradi platíme zatím nejdražší ubytko a to 35 euro za 2 za to že si lehnem na hlínu pod strom. No co už. Jdem se koupat a večer razíme na čumendu do města. Od kempu jede bus č. 6 přímo do centra za nějakých 12 kun. Dubrovník jako takovej, nevím no. Město hezký, ale působí jako jedna velká restaurace, všude jen stoly a žrádlo Nijak nás to tu nenadchlo. Nakonec dáme pár piv a jdem spát, pač zítra nás čeká dlouhá cesta.

Vstáváme kolem půl 5 ráno, balíme věci a razíme na cestu než začne provoz. Z Dubrovníku jedem směr Bosna a to na Sarajevo. Okolo Sarajeva nový dálnice a nikdo na nich nejezdí, takže krásná cesta. Po cestě v Bosně narážíme na jakejsi skanzen s restaurací Etno Selo Kotromaničevo, je to tu velice hezký, můžu doporučit jako romantický ubytko pro pár na cestách Po našem posledním čevapi k obědu nastavujem tupej mód a valíme směr ČR. Cesta se zdá nekonečná, zadek bolí nepopsatelně a na český hranice dorážíme asi v 8 večer. Doma v Tišnově jsme asi v půl 10 a máme za sebou asi 1150 km v kuse, což je náš osobní rekord a upřímě doufám, že už ho nikdy nebudu muset opakovat, pač už jsem nevěděl jak si sednout a hlavně je to fakt dlouhý Závěrem můžu jen říct, že tohle byla moje zatím nejlepší dovolená a jsem moc rád, že mě Tomáš nedovolil vycouvat, pač mě to dalo strašně moc. Popsat to pořádně nejde, to se prostě musí zažít.

Chtěli jsme do Afriky. A desáté výročí úmrtí Fabrizia Meoni byl docela dobrý důvod se tam vydat. Navíc u jeho památníku ještě pořádně nikdo nebyl. Tak tam třeba budeme první. Rumas a Štemby berou motorky a vyrážejí do Afriky.

Vzhledem k tomu, že památník je uprostřed ničeho, o zážitky všeho druhu samozřejmě nebyla nouze. Během takové cesty se střídá radost a deprese, pády, nedostatek benzínu …

Více si poslechněte v podcastu na www.kolamadolu.cz.

Zajímavý rozhovor trvá hodinu a čtyřicet minut, a můžete si jej stáhnout do svého přehrávače (80 Mb).

Vzhůru na sever!

Je zima 2015 a za okny padá sníh. S ženou však už máme podepsané dovolenky od zaměstnavatelů a můžeme tak začít plánovat naši zatím nejdelší společnou cestu, a to do Skandinávie. Nadšení střídají obavy, nekonečná čekání a pak tradiční předdovolenkový stres. Postupně pořizujeme starší výbavu, neboť rozpočet je daný (max. 80 tisíc). Do výbavy tak přibude GoPro první generace, foťák Panasonic G11 a nafukovací karimatky Ferrino. Dokupujeme i nepromokavé obaly na spacáky a taky čínské interkomy Vimoto V5S. Stromek dostává do vínku ještě držáky na pití, olej, mazadlo a očka od bighusky.

Až do polské Gdyně máme doprovod čítající 4 motorky. Jsme domluvení, že stavíme každých 100 km. Hned ze začátku nás Rapper otestuje – na benzínku přijíždí s podezřelým úsměvem na svém GS800. Ptám se ho, proč má tak dobrou náladu? A on mi odpovídá, že je rád, že dojel, protože mu dojezd ukazuje 0 km. Berou mě nervy, že nenatakoval ze startu, ale to je celý Rapper

Cesta utíká celkem rychle, jedeme cca 120 km/h. Jsme šokovaní z křižovatek na polských dálnicích. Mají sice značku se snížením rychlosti, ale nikdo to příliš nerespektuje a na vedlejší cestě tak čekají auta, která mohou přejet i do protisměru za plného provozu. Štěstí, že v Česku nic takového není – zlaté připojováky.
Přespání máme domluvené v jednom hostelu v Toruni. Nacházíme jej bez problému, avšak brzy zjišťujeme, že nemají žádný volný pokoj navíc a nám chybí tři místa. Snažíme se tedy dohodnout přistýlky pro naše kamarády. Prý že není problém. Trošku je nám divné, že za přistýlku platíme plnou cenu, ale co už – hlavně že budeme pospolu. Zrak nás každopádně přechází po odemčení pokojů - nikde žádná přistýlka ani něco, co by se tomu alespoň trošku podobalo! Velikost pokojů je opravdu hostelová, takže do akce jdou poprvé karimatky a kluci si ustelou na zemi. Naštěstí Marcel zachraňuje situaci a Magistrem nás dává do pohody. Další šok však přichází již s večeří – v sobotu v děvět večer nám nechtějí nikde uvařit, takže končíme u typicky polského „kebabu“.

Poté, co další den zhlédneme alespoň z vnějšku hrad Malbrok (je horký den), se naše společná část blíží ke konci. V Gdyni už na nás čeká nákladní trajekt a my se tak se ženou neochotně loučíme s Šerim (kterému tímto děkuji za naplánování Polska), Rapprem, Marcelem a Vaškem. Než se vzpamatujeme z rozloučení, už stojíme ve frontě. Naše první cesta trajektem se stává nezapomenutelnou. Loď je sama o sobě obrovská – napočítáme přes 100 kamiónů s návěsy, které spolkne jako nic. Konečně přichází řada i na nás a s pocitem nicotnosti  zajíždíme do útrob trajektu. Přikurtování motorky probíhá na první pohled dobře. Pomáhá mi obsluha. Jenom mě trošku jímá strach při pohledu, jak si motorka čapla. Říkám si – to nebude dobré - a taky že ne. Pozice centrálního tlumiče spadla o dva zářezy a už nejde „dotvrdit“. Volám do Česka Honzovi, který říká, ať jedu a radši s ním nemanipuluju, pokud to péruje. No, péruje to jak cyp, ne že ne, a tak jedeme. Možná už byl tlumič „načnutý“ před samotnou cestou, těžko říct, každopádně třináctihodinové čapnutí mu nepřidalo. Jsem dost unavený a po vydatné večeři (která je stejně jako snídaně v ceně lístku) zaléhávám už kolem osmé do postele. Chudák žena dostává zákaz vycházek. Přeci jen pohledy stovky řidičů kamiónů jsou víc než všetečné a počet kabinek, kde by mohla být zatáhnuta, je až moc velký. Což jí však nebránilo v tom, aby si vzala Maxim a odebrala se do společenské místnosti s výhledem na moře. Zítra nás už bude vítat zamračená Karskrona.

Švédsko a Norsko

Hned po vylodění se vydáváme po pobřeží směr Stockholm, což je nějakých 500 kilometrů. Při každém vjezdu do obce se na nás směje kamera a mně v mysli vyvstávají všechny ty příběhy o brutálních pokutách. Všichni jedou poctivě, takže se i my přizpůsobujeme a čas dojezdu do cíle narůstá. Nechceme sedět 13 hodin v sedle motocyklu, takže to dáváme s přespáním někde u Nörrkopingu.

Je jasné, že se člověk snaží na dovolené nevnímat čas. No, my to trochu přepískli, protože jsme oba zapomněli na druhé výročí naší svatby a připomněla nám to až moje máti. Každopádně Stockholm je krásné město s neuvěřitelnou spoustou muzeí (prý, že jich mají přes 70!) Nicméně kvůli nim tu nejsme, takže vybíráme jen jedno a to Vasamuseet. Fronta je dlouhá skoro jak na banány, ale ta loď stojí za to! Na člověka dýchne pořádný kus historie. Jenom škoda, že se nedá nakouknout do útrob lodi. První kritická chvilka na sebe nenechá dlouho čekat a následuje hned poté, co se v pařáku prokličkujeme zpátky k hostelu, abychom nabalili motorku a oblékli se do plné polní.

Říkám ženě: „miláčku opatrně, stromeček stojí ve špatném sklonu, tak ať se nevybulí“. Sotva to dořeknu, tak do něj sám drcnu a je mi jasné, že gravitaci neobelstím a se slzou v oku pouštím rukojeť, abych se taky neporoučel střemhlav k zemi. K mému překvapení to odnese pouze jeden kufr. Stačilo zajít o ulici vedle, vypůjčit si od klempířů kladivo, dát pár ran o chodník a hotovo. Bohudíky za hliníkáče! Tímto obrovský dík výrobci za kvalitní zpracování kufrů a taky ženě, že zachovala stoický klid a byla víc než nápomocná při vykládání a opětovném nakládání.

Ještě ten den míříme do Örebro, kde si vybíráme nocleh v pětihvězdičkovém kempu Gustavsik. Jsme zvědaví, jak takový kemp asi vypadá. No masakr! Fakt tam mají všechno. Všimněte si koupelny na obrázku – oni tam mají vyhrazenou koupelnu pro čtyřnohé mazlíčky! Takový kemp je pro Čecháčka jako z Alenčiny říše divů. Navíc sousedí s aquacentrem a nabízí tedy vyžití i na delší pobyt. Fakt super, doporučujeme i za ty peníze. My tam nakonec zůstali dvě noci. Nezdá se to, ale když člověk není zvyklý a řídí plně naloženou motorku se spolujezdcem a špatně položeným těžištěm, tak to dává zabrat a odpočinek v krásném počasí přišel vhod.

Švédsko pak projíždíme směrem na západ v jednom tahu. Žena mě šokuje dnes už nesmrtelnou hláškou, která jenom demonstruje, co dělá baťůžek, když se nudí. Že prý „každé sté auto v protisměru je Volvo“. Říkám si, co to povídá, vždyť nejméně každé druhé auto ve Švédsku je Volvo – podobně jako u nás Škodovka. A pak mi to do interkomu objasňuje – „počítám každé auto, které mineme a každé sté auto je Volvo!“ Omg, ještě, že nesedím na sedadle spolujezdce, bo by mi taky tak začalo beztak hrabat :) Po nějaké době se dostáváme konečně do norských kopců až k Oslu. Vidíme první fjord, Ekeberský kopec a vůbec všechno. Představujeme si, kudy se tak náš hrdina Harry Hole nejraději loudá. Vybíráme kemp přímo na Ekeberském kopci, ale je to jedno velké zklamání. Je fakt mizerný, chtějí i extra platbu za sprchy (představte si šampón v očích a nedostatek mincí).  Zachraňuje to pouze lokalita a dostupnost do centra. Na ulici potkáváme jednoho místního motorkáře, který nám dává rady k nezaplacení. Upozorňuje nás na losy, že prý „Moss is very stupid animal, who just crosses the road whenever wants.“ Zmiňuje ještě velké vzdálenosti mezi benzínkami mimo města a doporučuje nám jet co nejdál od měst, do přírody – prý kamkoliv, všude je krásně. Když se ho ptám na Nordkapp, tak z něj není moc nadšený, protože podle něj je spousta jiných krásných míst. Než se štrachat až nahoru za nejistým počasím, tak radši pořádně projet dolní polovinu Norska. Čas je limitující a nakonec jsem rád, že ho ve všem poslechnu.

Přes Lillehamer pádíme k NP Rodande. Přijeli jsme za nádherného počasí. Ptáme se na recepci, jak bude zítra – dostává se nám jenom pokrčení rameny, že to nikdo neví, že se musí počat na ráno. Co vám budu povídat, ráno nás budí padající trakaře. Koukáme na předpověď počasí a prý že má čůrat z nebe celý den. A taky že jo. Balíme tedy všechny věci a jdeme do koupelny vyhrazené pro kempaře. Skoro všechny karavany už odjely – to nevypadá dobře. Vytahujeme tedy fén a snažíme se usušit, co se dá – kdo ví, kdy budeme mít opět elektřinu, protože střídáme spaní v přírodě s kempy. Dáváme čaj na recepci a čekáme na okýnko, kdy má podle předpovědi pršet méně. Fofrem sbalíme motorku a šnečím tempem sjíždíme zpátky do údolí. Přeci jen člověk má z těch šikmých strání bez jakýchkoliv zábran respekt. Konečně míříme na Trollstigen, ale opět nás chytá déšť. Vzpomínám si na Marcela, který se jednou neprozřetelně zmínil, že jeho kámoš Norsko zabalil poté, co mu tam několik dní v kuse pršelo. Tehdá jsem si říkal, že byl snad z cukru. No, kdo nezažije, tak neuvěří. Několik hodin jízdy v dešti a chladu, s mlžícím se plexi a kamiony všude kolem, člověka prověří. Proklínám se, že jsem nepořídil vyhřívané rukojeti, byť mám robusní chrániče. Ruce zkřehlé, červené jak rak. Snažím se je pomačkávat, ale moc to nepomáhá. Ubytováváme se v chatce s elektrickým topením a máme z toho radost jak z vánočních dárků, pocit absolutního štěstí. Jak málo stačí k radosti, že?

Všimněte si prosím fotek výše. Ta plachta je mapa Norska a Švédska. Jsou to obrovské země ve srovnání s naší malou zemičkou. Člověk pak lépe chápe pojem „švédská míle“, což znamená 10 km. Oni nemluví v kilometrech, ale právě ve švédských mílích. Trollstigen, které měl být jedním z hlavních bodů naší cesty, nám příliš nevyšel. Místo panoramatických výhledů nás přivítala mlha a zima. Nechtělo se nám věřit, když nám v suvenýrech říkali, že předchozí den tam bylo sluníčko a 25°C. Předpověď na následující dny nevěstila nic dobrého, takže snad někdy přístě, třeba i s Lofotami. Člověk má při plánování někdy příliš velké oči. Nastavujeme tedy „hlavy“ na vychutnávání si všeho, co vidíme a jedeme na pohodu (podle předpisů). Při max. rychlosti 80 km/h a třech týdnech dovolené prostě není možné projet plnohodnotně 4 země. Vzpomněl jsem si při tom na jednoho němčoura z kempu, který jel na Nordkapp takřka non-stop, aby to za dva týdny otočil. Ptal jsem se ho, co bude dělat, když tam bude škaredě (protože tam bývá škaredě, že). Jen se pousmál a konstatoval, že v tom případě tam může čekat na pěkné počasí max. 1 den a tradá zpátky. Nic pro nás

Nakonec nám počasí přeje a máme několik úchvatných dnů v Norsku se sluníčkem. Naše panorama route, která je velice podobná této, je rázem jedinečným zážitkem. Vymetáme, co se dá, pijeme vodu z říček a maximálně si to užíváme. Fotka s malým lyžařem mě vždycky pobaví – bylo tam cca 7°C. On na běžkách, my na moto. O nějakých 10 kilometrů dále byla teplota v údolí už 17°C. Čas pádí jak zběsilý a my míříme do nejdeštivějšího města Evropy – Bergenu, kde na nás nespadne z nebe ani kapka vody. Asi náplast za Trolí stezku! Jedinou chybkou je, že se nám nedaří zabukovat trajekt do Dánska, ale asi to bude chyba aplikace, říkáme si. Jak zjistíme později – prdlajs chyba aplikace – trajekt totálně vyprodaný v několika termínech. Nastupuje tedy plán B a jedeme až úplně na jih do Kristiansandu, kde nás bude čekat jenom tříhodinová plavba za rozumný peníz.

Dánsko a postřehy

Po připlutí do dánského Hirsthals si dáváme za cíl najít kemp poblíž Billundu. Náležitě využíváme max. rychlosti 130 km/h, protože Dánsko, s nejvyšším vrcholem někde kolem 170 m n.m., na koukání příliš není. Krajina je dost monotónní. Přímo v Billundu nacházíme mini rodinný kemp, kde nám společnost dělá pouze švédská rodinka.

Legoland naplňuje do poslední tečky to, co jsme si o něm mysleli. Je obrovský se spoustou atrakcí, dlouhými frontami na cokoliv a nekonečným dětským vřískáním. Nic to nemění na tom, že jsme si to užili. Byť jsem dostal pořádný kartáč po jedné atrakci, u které byl nápis „You can get wet.“ Žena chtěla vytasit pláštěnku, což jsem jí rozmluvil, že přece nebudeme ze sebe dělat hňupy. No co čert nechtěl, ona jediná zmokla, a to fest. Do toho přišel studený vítr a o „zábavu“ tak bylo rázem postaráno.

Kodaň míjíme, protože tu znám z pracovních cest a vím, že je pro motorkáře nezajímavá. Chceme však projet Oresundský most, který vypadá nádherně nejen z letadla. Vždyť to musí být paráda – jet část cesty pod vodou a část nad vodou tohoto 16 km dlouhého díla! Přichází však kruté vystřízlivění, protože mýtné je stanoveno pro moto na 26 éček za jednu jízdu. To bych ještě přežil, ale samotná cesta je jedním velkým zklamáním. Nejde vidět vůbec nic a brutálně tam fouká. Mažeme tedy do švédského Ystadu, kde máme zabukovaný trajekt do Świnoujście. Čeká nás poslední přespání v polích. Ráno se u nás mihne asi majitel daného pole, ale záhy pochopí, že se nechystáme páchat nějakou škodu a odjíždí. Tak nějak to asi má být. Jedeme opět s jinou ferry společností a zjišťujeme, že tentokrát jídlo není v ceně, takže mažeme do restaure all-you-can-eat. Po vylodění se rozhodujeme jet částečně přes Německo, protože můj exkolega bydlí v Berlíně. Volám mu, když jsme 30 km od něj, ale bohužel není doma. Ceny hostelů jsou 2 tisíce Kč plus a přijde nám to jako umělé nastavování, protože bychom se stejnak ani další den neviděli, takže riskneme přespání na nějakém poli. Poslední den cesty to dáváme na jeden zátah až do Ostravy. Bohužel, hitlerovská dálnice na Wroclav je za trest – modlím se, aby se nám něco neurvalo. Ten 50 km dlouhý úsek nás prověřil jak nic. Naštěstí jenom vytekl pravý přední tlumič a i ten centrální zůstal aspoň na prvním zářezu. Gratuluji si k tomu, že 95 % cesty jsme jeli podle mapy na tankvaku. Bylo to velice osvobuzující, jenom tak kouknout do mapy a říct si a hele – 30 km odtud má být fjord nebo tady je nějaká památka – což takhle tam zajet? A taky si gratuluji k tomu, že v těch 5 kritických procentech pomohla bezplatná navigace Navigator.

Pár všeobecných postřehů:

• Pokud nepočítáme pár výpadovek z Osla, tak je třeba brát v potaz při plánování max. rychlost 80 km/h. Podobně jako ve Švédsku jsou při vjezdech do obcí kamery a ty předpisy se fakt dodržují. Ve Švédsku bývá na dálnici max. rychlost kolem 100 km/h. Perfektní článek o rychlostech a značkách zde.
• S lístkem na trajekt je to stejné jako s lístkem na letadlo – čím dříve, tím lépe. Nám se stalo, že tři dny dopředu už nebylo místo na několik paveb.
• Na předpověď počasí je perfektní norský web yr.no, který je přesný i pro jiné země – dodnes jej používáme.
• Nepromok jako izolační vrstva – člověk by něvěřil, jak jej potěší při celodenní jízdě v 8°C.
• V Norsku je málo benzínek. Motorkám s dojezdem cca 300 km doporučuji určitě nabírat na každé druhé benzínce nebo kanystr s benzínem s sebou.
• Chleba v Norsku vychází na 100 Kč, benzín pak cca 45 Kč.
• Dobrý parťák do nepohody je základ:)

Závěrem díky ženě, že to se mnou přežila a že jsme si to tak užili.