Cesta balkánem 2015

V září udělat řidičák, v únoru koupit motorku a v srpnu do Albánie? Jseš vůl? Ano, i tak se reagovalo na nápad, se kterým přišel Ježíshek. Mám pár přátel, co na motorkách již nějakej pátek jezdí, jen já se tomu furt nějak vyhejbal a to až do roku 2014, kdy jsem se konečně pořádně svezl a zjistil, že to není uplně blbý Tak jsem se rozhodl, že udělám papíry, koupím nějaký hudrovadlo a začnu pomale jezdit. A tak se stalo, v únoru jsem koupil svůj první stroj Honda xl 650 transalp. Jednou tak sedíme na pivu a došel Ježíshek, že pojedem do Albošky, supeeer, to je boží nápad byla první moje reakce a tím to utichlo. Po pár týdnech na to opět došla řeč a já říkám, ty to jako myslels vážně? A on ano a ty si mě to slíbil A tak Tomáš (Ježíshek) začal plánovat, zatím co já přemyšlel, jak se z toho vykroutit Proč? Pač můj nejdelší okruh byl asi 100 km a neuměl jsem skoro nic. Čím víc se blížilo datum odjezdu, tím jsem se bál víc. Až jsem nakonec cestu zrušil, že nikam nejedu, že si prostě nevěřím a pojedem třeba jen na Slovensko. No s tím jsem ale neuspěl. Doslovná reakce byla: Na slovensko ti seru, my jedem do Albánie No a tak jsme jeli…

Je půlka srpna, sobota v 6 hodin ráno a já přijíždím u nás v Tišnově na benzinku kde máme sraz se značnou nervozitou a pocitem že něco nemám. Tomáš už tu sedí a crcá kávičku. Dáme pár vět a asi za půl hoďky vyrážíme směr česko-slovenské hranice. Dnešní cíl Bosna. Valíme po dálnici, začíná pěkně pařit slunce, takže v hadrech pomale začíná bejt fakt „úžasně“. Když dorazíme na slovensko-madarské hranice, je již krásných 32 stupňů, takže na bambilion kilometrů rovné maďarské dálnice žádná výhra Zde máme první trapas, když Tomáš svým důležitým hlasem a anglicky kupuje dálniční známku. Škoda že v budce seděl slovák a nechápavě na nás koukal, proč spolu mluvíme česky a do něho hrnem angličtinu. Za chvíli potom jsem konečně zjistil co mě chybí, jasně kreditka…, blbý konstatuje Tomáš, peníze by se ti totiž mohli hodit Naštěstí nějaká hotovost byla a Tom měl rezervu na účtu, takže razíme dál, s tím že ježíshek platí Maďarský dálnice byli fakt nuda, vlevo kukuřice, vpravo brambory a po pár kilometrech se to otočilo, takže kochačka nic moc. Do toho ten pařák, takže vrstvy šli dolů se slovy – radši zdechnu než se tady vařit. Nicméně den rychle utekl a my kolem sedmé večer dojeli do městečka Jajce v Bosně. V sedle 919 km a prdel prakticky pryč. Úkol číslo jedna, sehnat ubytování. Začalo pršet, takže o to byla akce rychlejší. Naštěstí to netrvalo uplně dlouho a máme pokoj skoro v centru za 60 KM pro dva, což nám příjde fér. Takže rychlá sprcha a jdem ulovit večeři. Jajce celkem žije, všude mraky krásných holek v sukních, Ano opravdu všechny. Prostě v tomto městě ošklivý holku buď nejsou, nebo je nepouští ven. Po dobrém Čevapi, pár pivech uleháme. V 5 ráno nám hned pod okny haleká mešita, ale to nás nemůže rozházet.

Ráno se probouzím jako novej člověk, až na ten zadek Dáme ranní kávičku a burek, procouráme městečko – jsou tady krasný vodopády a pevnost nad městem a vyrážíme směr Mostar. Bohužel nám až do Jablanice krásně prší, takže cesta celkem na pendrek. V Jablanici odbočujeme směrem do hor do národního parku Blidinje, kde je krásná krajina a jezero. Bohužel nám vše kazí počasí, ale i tak to stálo za vidění. Do Mostaru přijíždíme směrem od hor, takže ho máme celý na očích. Tento obraz mě vyvádí z omylu, že Mostar je jen malé historické městečko s mostem jak ho znám z katalogů cestovek. Ubytování nacházíme v soukromí kousek od centra i s parkováním ve dvoře. Bohužel si nepamatuju název ani cenu. Historické centrum je malé, ale rozhodně stojí za návštěvu, je tu moc pěkně. Když sednem na pivo do první hospůdky za centrem, tak nám paní donese dvakrát Staropramen se slovy I like češka Večer je centrum zavalený lidma, takže pokud chcete na prochajdu klid, musíte si ráno přivstat. Z Jajce do Mostaru přes Blidinje je to nějakých cca. 150 km, takže papačka (pokud vám přeje počasí).

Třetí den po snídani a ranní prochajdě balíme věci a jedem směr Černá Hora a to přes Srbsko a národní park Sútěsko. Bosna a Srbsko je asi jako my a slováci, takže nějaký hranice nehledejte. Ani my nepoznali v kterou chvíli ve které zemi vlastně jsme. Přejíždíme malý přechod v horách. Metaljka vypadá jak hranice ze Tří veteránů, takže o to má větší kouzlo. Bohužel hned za hranicí blbě odbočíme a motáme se asi 2 hodiny v kopcích mezi Bosnou a Černou Horou tak okatě až si pro nás přijedou celníci zda něco nepašujem. Když jim vysvětlíme, že jsme jen banáni co neumí číst v mapě, tak nás navedou. Bohužel už je celkem pozdě, tak zakempíme na placu na kopci. Nikde a člověka, za to krásný výhled. Natáhnem plachtu, rozhodíme byvak a uklohníme párky. Po večeři vytáhnem flašu vína a pulčana slivovice aby se nám lépe spalo, což se plní Zatím máme od startu najeto nějakých 1370 km a je to super, jsem rád že jsem jel a nevycouval.

Ráno vše balíme a valíme směr Žabljak a přes známej Djurdjevićův most přes řeku Taru a do národního parku Durmitor. Pohoří Durmitor je opravdu nádherné a doporučuji ho všem co jedou do Černé hory, cesty jsou zde asfaltové, takže není pro nikoho problém a ta krajina stojí rozhodně za to!

Přes Trsu valíme do Plužine a projíždíme údolí řeky Pivi a Pivské jezero. Kemp nacházíme až za Plužine asi 8 km po malé cestě kolem řeky. Kemp Vrbica je uplně hustej mini kemp, kde je místo jak pro stany, tak ubytko v takové malé boudě 2 + 3 postele. My bereme postel za 7 euro na osobu, pač postel je postel. Potom nám paní uvaří doslova na kameni výbornej guláš a takovej mix gril s kopou zeleniny. To vše zalijeme vyborným srbským pivem Jelen a domácí broskvovicí vše po euru. Tento den jsme najeli nějakých 270 pohodových kilometrů a počasí nám již hraje do karet, krásně sluníčko a nebe bez mraků.

Patý den vyrážíme z kempu po snídani kolem 10 hodiny směr Albánie. Trasa Šavnik – Žabljak – Mojkovač – Kolašin – Gusinje utíká po asfaltu jako po másle až po hranice, kde asfalt končí a za albánskou závorou již jen šotolina. Jedeme směr do kopců do dědinky Lepuše. Tady se čas opravdu zastavil, ikdyž pokrok tu je taky. Pokud jste pohodlný měštáci, tak dole pod dědinou je novej kemp s teplou vodou a wifi, ale pokud jste srdcaři jako my, tak směr hore do Bar cafe se zeleným slunečníkem hned u cesty. Ubytování na gauči za barem grátis, výborný pivo, domácí strava na ohni i ta kořalka byla. Oba manželé byli velice milí, pohostinní a oba mluví anglicky, takže družba se protáhla až do nočních hodin. Zde se k nám na pár piv přidali dva talijáni na kolech co se tu krásně sundali a pak usnuli kdoví kde Piva tu měli dostatek, vše po euru a hlavně tu mají rádi čechy, takže jsme se tu měli přímo skělě.

Ráno se značnou opicí loučíme a jedem po šotolině směr Théty. Myslím, že letos kdo tam pojede bude poslední, kdo zažije šotolinu, pač se zde všude staví nové silnice a to celkem rychlím tempem. Po Tamaru je ještě šotolina, pak už všude asfalt až skoro do Thét, pak se vrací šotolina. Ovšem vše sjízdné defakto i pro Fábii

V Thétách si dáváme pivko, kávu a robíme pár fotek – je to tu krásný. Pak se dáváme směr Skadar, jelikož ale nechceme stejnou cestou, tak volíme trasu přes hory, což byl teda nápad. 70 km jedeme asi 5 hodin z toho 90% ve stoje a v dešti, no přísnej offroad. Já jako offroadovej panic jedu se staženou prdelí až do konce. Veškerý nástrahy řeším podle pravidla, když nevíš co dál, tak přidej:D Takže některé úseky vyjedu tak, že ani nevím jak a sráz vedle cesty se snažím nevnímat, ono co se má stát se stane. Přes všechny nástrahy to byl neskutečnej zážitek a ten výhled v horách je úžasnej. Když jsme dojeli do Skadaru, tak jsme poprvé poznali albánský styl jízdy, no dobrej chaos. Ubytko jsme sehnali v hotelu hned na břehu jezera za 12 euro se snídaní na hlavu. Jezero je krásný, akorát albánci to mají krapet v pejči a turistiku zatím nijak neřeší, takže pláže jsou spíše plný bordela nebo žádný.

Další den ráno razíme směr zpátky do Černý Hory a to do Budvy k moři. Na Albánské straně hranic je plno žebráků, takže hlavu dolů a nereagovat, nebo se jich nezbavíte. Odbavení trvá pár minut, takže je to v pohodě. Do Budvy je to nějakejch 80 km, takže tam jsme za chvilku. Ovšem sehnat ubytování na jednu noc je celkem voříšek. Nikomu se do toho nechce a když jo, tak za celkem pálku. Jelikož je tu asi 40 stupňu, tak se v hadrech celkem vaříme a do úpalu není daleko. Naštěstí jsme apartmán sehnali za nějakejch 32 euro za dva. Takže věci na hromadu, do plavek a hurá k moři. Moře krásně čistý a teplý, velká promenáda plná kaváren, barů a diskoték (večer to tu fakt žije) akorát všude kvanta lidí. Večerní historický jádro je taky skvělí, takže Budvu jako místo pro relax po cestě můžem doporučit.

Osmý den razíme na skok do Kotoru, což je krásný historický město v zátoce mezi horami. A u piva přemyšlíme co dál. Zejtra máme bejt doma a před sebou nějakých 1 300km. Nakonec vítězí verze – Serem na to jedem se koupat

Takže přejíždíme do Chorvatska do Dubrovníku. Tady se ubytujeme v kempu, kde ač neradi platíme zatím nejdražší ubytko a to 35 euro za 2 za to že si lehnem na hlínu pod strom. No co už. Jdem se koupat a večer razíme na čumendu do města. Od kempu jede bus č. 6 přímo do centra za nějakých 12 kun. Dubrovník jako takovej, nevím no. Město hezký, ale působí jako jedna velká restaurace, všude jen stoly a žrádlo Nijak nás to tu nenadchlo. Nakonec dáme pár piv a jdem spát, pač zítra nás čeká dlouhá cesta.

Vstáváme kolem půl 5 ráno, balíme věci a razíme na cestu než začne provoz. Z Dubrovníku jedem směr Bosna a to na Sarajevo. Okolo Sarajeva nový dálnice a nikdo na nich nejezdí, takže krásná cesta. Po cestě v Bosně narážíme na jakejsi skanzen s restaurací Etno Selo Kotromaničevo, je to tu velice hezký, můžu doporučit jako romantický ubytko pro pár na cestách Po našem posledním čevapi k obědu nastavujem tupej mód a valíme směr ČR. Cesta se zdá nekonečná, zadek bolí nepopsatelně a na český hranice dorážíme asi v 8 večer. Doma v Tišnově jsme asi v půl 10 a máme za sebou asi 1150 km v kuse, což je náš osobní rekord a upřímě doufám, že už ho nikdy nebudu muset opakovat, pač už jsem nevěděl jak si sednout a hlavně je to fakt dlouhý Závěrem můžu jen říct, že tohle byla moje zatím nejlepší dovolená a jsem moc rád, že mě Tomáš nedovolil vycouvat, pač mě to dalo strašně moc. Popsat to pořádně nejde, to se prostě musí zažít.