Skandinávie 2015 aneb což takhle si splnit sen

Vzhůru na sever!

Je zima 2015 a za okny padá sníh. S ženou však už máme podepsané dovolenky od zaměstnavatelů a můžeme tak začít plánovat naši zatím nejdelší společnou cestu, a to do Skandinávie. Nadšení střídají obavy, nekonečná čekání a pak tradiční předdovolenkový stres. Postupně pořizujeme starší výbavu, neboť rozpočet je daný (max. 80 tisíc). Do výbavy tak přibude GoPro první generace, foťák Panasonic G11 a nafukovací karimatky Ferrino. Dokupujeme i nepromokavé obaly na spacáky a taky čínské interkomy Vimoto V5S. Stromek dostává do vínku ještě držáky na pití, olej, mazadlo a očka od bighusky.

Až do polské Gdyně máme doprovod čítající 4 motorky. Jsme domluvení, že stavíme každých 100 km. Hned ze začátku nás Rapper otestuje – na benzínku přijíždí s podezřelým úsměvem na svém GS800. Ptám se ho, proč má tak dobrou náladu? A on mi odpovídá, že je rád, že dojel, protože mu dojezd ukazuje 0 km. Berou mě nervy, že nenatakoval ze startu, ale to je celý Rapper

Cesta utíká celkem rychle, jedeme cca 120 km/h. Jsme šokovaní z křižovatek na polských dálnicích. Mají sice značku se snížením rychlosti, ale nikdo to příliš nerespektuje a na vedlejší cestě tak čekají auta, která mohou přejet i do protisměru za plného provozu. Štěstí, že v Česku nic takového není – zlaté připojováky.
Přespání máme domluvené v jednom hostelu v Toruni. Nacházíme jej bez problému, avšak brzy zjišťujeme, že nemají žádný volný pokoj navíc a nám chybí tři místa. Snažíme se tedy dohodnout přistýlky pro naše kamarády. Prý že není problém. Trošku je nám divné, že za přistýlku platíme plnou cenu, ale co už – hlavně že budeme pospolu. Zrak nás každopádně přechází po odemčení pokojů - nikde žádná přistýlka ani něco, co by se tomu alespoň trošku podobalo! Velikost pokojů je opravdu hostelová, takže do akce jdou poprvé karimatky a kluci si ustelou na zemi. Naštěstí Marcel zachraňuje situaci a Magistrem nás dává do pohody. Další šok však přichází již s večeří – v sobotu v děvět večer nám nechtějí nikde uvařit, takže končíme u typicky polského „kebabu“.

Poté, co další den zhlédneme alespoň z vnějšku hrad Malbrok (je horký den), se naše společná část blíží ke konci. V Gdyni už na nás čeká nákladní trajekt a my se tak se ženou neochotně loučíme s Šerim (kterému tímto děkuji za naplánování Polska), Rapprem, Marcelem a Vaškem. Než se vzpamatujeme z rozloučení, už stojíme ve frontě. Naše první cesta trajektem se stává nezapomenutelnou. Loď je sama o sobě obrovská – napočítáme přes 100 kamiónů s návěsy, které spolkne jako nic. Konečně přichází řada i na nás a s pocitem nicotnosti  zajíždíme do útrob trajektu. Přikurtování motorky probíhá na první pohled dobře. Pomáhá mi obsluha. Jenom mě trošku jímá strach při pohledu, jak si motorka čapla. Říkám si – to nebude dobré - a taky že ne. Pozice centrálního tlumiče spadla o dva zářezy a už nejde „dotvrdit“. Volám do Česka Honzovi, který říká, ať jedu a radši s ním nemanipuluju, pokud to péruje. No, péruje to jak cyp, ne že ne, a tak jedeme. Možná už byl tlumič „načnutý“ před samotnou cestou, těžko říct, každopádně třináctihodinové čapnutí mu nepřidalo. Jsem dost unavený a po vydatné večeři (která je stejně jako snídaně v ceně lístku) zaléhávám už kolem osmé do postele. Chudák žena dostává zákaz vycházek. Přeci jen pohledy stovky řidičů kamiónů jsou víc než všetečné a počet kabinek, kde by mohla být zatáhnuta, je až moc velký. Což jí však nebránilo v tom, aby si vzala Maxim a odebrala se do společenské místnosti s výhledem na moře. Zítra nás už bude vítat zamračená Karskrona.

Švédsko a Norsko

Hned po vylodění se vydáváme po pobřeží směr Stockholm, což je nějakých 500 kilometrů. Při každém vjezdu do obce se na nás směje kamera a mně v mysli vyvstávají všechny ty příběhy o brutálních pokutách. Všichni jedou poctivě, takže se i my přizpůsobujeme a čas dojezdu do cíle narůstá. Nechceme sedět 13 hodin v sedle motocyklu, takže to dáváme s přespáním někde u Nörrkopingu.

Je jasné, že se člověk snaží na dovolené nevnímat čas. No, my to trochu přepískli, protože jsme oba zapomněli na druhé výročí naší svatby a připomněla nám to až moje máti. Každopádně Stockholm je krásné město s neuvěřitelnou spoustou muzeí (prý, že jich mají přes 70!) Nicméně kvůli nim tu nejsme, takže vybíráme jen jedno a to Vasamuseet. Fronta je dlouhá skoro jak na banány, ale ta loď stojí za to! Na člověka dýchne pořádný kus historie. Jenom škoda, že se nedá nakouknout do útrob lodi. První kritická chvilka na sebe nenechá dlouho čekat a následuje hned poté, co se v pařáku prokličkujeme zpátky k hostelu, abychom nabalili motorku a oblékli se do plné polní.

Říkám ženě: „miláčku opatrně, stromeček stojí ve špatném sklonu, tak ať se nevybulí“. Sotva to dořeknu, tak do něj sám drcnu a je mi jasné, že gravitaci neobelstím a se slzou v oku pouštím rukojeť, abych se taky neporoučel střemhlav k zemi. K mému překvapení to odnese pouze jeden kufr. Stačilo zajít o ulici vedle, vypůjčit si od klempířů kladivo, dát pár ran o chodník a hotovo. Bohudíky za hliníkáče! Tímto obrovský dík výrobci za kvalitní zpracování kufrů a taky ženě, že zachovala stoický klid a byla víc než nápomocná při vykládání a opětovném nakládání.

Ještě ten den míříme do Örebro, kde si vybíráme nocleh v pětihvězdičkovém kempu Gustavsik. Jsme zvědaví, jak takový kemp asi vypadá. No masakr! Fakt tam mají všechno. Všimněte si koupelny na obrázku – oni tam mají vyhrazenou koupelnu pro čtyřnohé mazlíčky! Takový kemp je pro Čecháčka jako z Alenčiny říše divů. Navíc sousedí s aquacentrem a nabízí tedy vyžití i na delší pobyt. Fakt super, doporučujeme i za ty peníze. My tam nakonec zůstali dvě noci. Nezdá se to, ale když člověk není zvyklý a řídí plně naloženou motorku se spolujezdcem a špatně položeným těžištěm, tak to dává zabrat a odpočinek v krásném počasí přišel vhod.

Švédsko pak projíždíme směrem na západ v jednom tahu. Žena mě šokuje dnes už nesmrtelnou hláškou, která jenom demonstruje, co dělá baťůžek, když se nudí. Že prý „každé sté auto v protisměru je Volvo“. Říkám si, co to povídá, vždyť nejméně každé druhé auto ve Švédsku je Volvo – podobně jako u nás Škodovka. A pak mi to do interkomu objasňuje – „počítám každé auto, které mineme a každé sté auto je Volvo!“ Omg, ještě, že nesedím na sedadle spolujezdce, bo by mi taky tak začalo beztak hrabat :) Po nějaké době se dostáváme konečně do norských kopců až k Oslu. Vidíme první fjord, Ekeberský kopec a vůbec všechno. Představujeme si, kudy se tak náš hrdina Harry Hole nejraději loudá. Vybíráme kemp přímo na Ekeberském kopci, ale je to jedno velké zklamání. Je fakt mizerný, chtějí i extra platbu za sprchy (představte si šampón v očích a nedostatek mincí).  Zachraňuje to pouze lokalita a dostupnost do centra. Na ulici potkáváme jednoho místního motorkáře, který nám dává rady k nezaplacení. Upozorňuje nás na losy, že prý „Moss is very stupid animal, who just crosses the road whenever wants.“ Zmiňuje ještě velké vzdálenosti mezi benzínkami mimo města a doporučuje nám jet co nejdál od měst, do přírody – prý kamkoliv, všude je krásně. Když se ho ptám na Nordkapp, tak z něj není moc nadšený, protože podle něj je spousta jiných krásných míst. Než se štrachat až nahoru za nejistým počasím, tak radši pořádně projet dolní polovinu Norska. Čas je limitující a nakonec jsem rád, že ho ve všem poslechnu.

Přes Lillehamer pádíme k NP Rodande. Přijeli jsme za nádherného počasí. Ptáme se na recepci, jak bude zítra – dostává se nám jenom pokrčení rameny, že to nikdo neví, že se musí počat na ráno. Co vám budu povídat, ráno nás budí padající trakaře. Koukáme na předpověď počasí a prý že má čůrat z nebe celý den. A taky že jo. Balíme tedy všechny věci a jdeme do koupelny vyhrazené pro kempaře. Skoro všechny karavany už odjely – to nevypadá dobře. Vytahujeme tedy fén a snažíme se usušit, co se dá – kdo ví, kdy budeme mít opět elektřinu, protože střídáme spaní v přírodě s kempy. Dáváme čaj na recepci a čekáme na okýnko, kdy má podle předpovědi pršet méně. Fofrem sbalíme motorku a šnečím tempem sjíždíme zpátky do údolí. Přeci jen člověk má z těch šikmých strání bez jakýchkoliv zábran respekt. Konečně míříme na Trollstigen, ale opět nás chytá déšť. Vzpomínám si na Marcela, který se jednou neprozřetelně zmínil, že jeho kámoš Norsko zabalil poté, co mu tam několik dní v kuse pršelo. Tehdá jsem si říkal, že byl snad z cukru. No, kdo nezažije, tak neuvěří. Několik hodin jízdy v dešti a chladu, s mlžícím se plexi a kamiony všude kolem, člověka prověří. Proklínám se, že jsem nepořídil vyhřívané rukojeti, byť mám robusní chrániče. Ruce zkřehlé, červené jak rak. Snažím se je pomačkávat, ale moc to nepomáhá. Ubytováváme se v chatce s elektrickým topením a máme z toho radost jak z vánočních dárků, pocit absolutního štěstí. Jak málo stačí k radosti, že?

Všimněte si prosím fotek výše. Ta plachta je mapa Norska a Švédska. Jsou to obrovské země ve srovnání s naší malou zemičkou. Člověk pak lépe chápe pojem „švédská míle“, což znamená 10 km. Oni nemluví v kilometrech, ale právě ve švédských mílích. Trollstigen, které měl být jedním z hlavních bodů naší cesty, nám příliš nevyšel. Místo panoramatických výhledů nás přivítala mlha a zima. Nechtělo se nám věřit, když nám v suvenýrech říkali, že předchozí den tam bylo sluníčko a 25°C. Předpověď na následující dny nevěstila nic dobrého, takže snad někdy přístě, třeba i s Lofotami. Člověk má při plánování někdy příliš velké oči. Nastavujeme tedy „hlavy“ na vychutnávání si všeho, co vidíme a jedeme na pohodu (podle předpisů). Při max. rychlosti 80 km/h a třech týdnech dovolené prostě není možné projet plnohodnotně 4 země. Vzpomněl jsem si při tom na jednoho němčoura z kempu, který jel na Nordkapp takřka non-stop, aby to za dva týdny otočil. Ptal jsem se ho, co bude dělat, když tam bude škaredě (protože tam bývá škaredě, že). Jen se pousmál a konstatoval, že v tom případě tam může čekat na pěkné počasí max. 1 den a tradá zpátky. Nic pro nás

Nakonec nám počasí přeje a máme několik úchvatných dnů v Norsku se sluníčkem. Naše panorama route, která je velice podobná této, je rázem jedinečným zážitkem. Vymetáme, co se dá, pijeme vodu z říček a maximálně si to užíváme. Fotka s malým lyžařem mě vždycky pobaví – bylo tam cca 7°C. On na běžkách, my na moto. O nějakých 10 kilometrů dále byla teplota v údolí už 17°C. Čas pádí jak zběsilý a my míříme do nejdeštivějšího města Evropy – Bergenu, kde na nás nespadne z nebe ani kapka vody. Asi náplast za Trolí stezku! Jedinou chybkou je, že se nám nedaří zabukovat trajekt do Dánska, ale asi to bude chyba aplikace, říkáme si. Jak zjistíme později – prdlajs chyba aplikace – trajekt totálně vyprodaný v několika termínech. Nastupuje tedy plán B a jedeme až úplně na jih do Kristiansandu, kde nás bude čekat jenom tříhodinová plavba za rozumný peníz.

Dánsko a postřehy

Po připlutí do dánského Hirsthals si dáváme za cíl najít kemp poblíž Billundu. Náležitě využíváme max. rychlosti 130 km/h, protože Dánsko, s nejvyšším vrcholem někde kolem 170 m n.m., na koukání příliš není. Krajina je dost monotónní. Přímo v Billundu nacházíme mini rodinný kemp, kde nám společnost dělá pouze švédská rodinka.

Legoland naplňuje do poslední tečky to, co jsme si o něm mysleli. Je obrovský se spoustou atrakcí, dlouhými frontami na cokoliv a nekonečným dětským vřískáním. Nic to nemění na tom, že jsme si to užili. Byť jsem dostal pořádný kartáč po jedné atrakci, u které byl nápis „You can get wet.“ Žena chtěla vytasit pláštěnku, což jsem jí rozmluvil, že přece nebudeme ze sebe dělat hňupy. No co čert nechtěl, ona jediná zmokla, a to fest. Do toho přišel studený vítr a o „zábavu“ tak bylo rázem postaráno.

Kodaň míjíme, protože tu znám z pracovních cest a vím, že je pro motorkáře nezajímavá. Chceme však projet Oresundský most, který vypadá nádherně nejen z letadla. Vždyť to musí být paráda – jet část cesty pod vodou a část nad vodou tohoto 16 km dlouhého díla! Přichází však kruté vystřízlivění, protože mýtné je stanoveno pro moto na 26 éček za jednu jízdu. To bych ještě přežil, ale samotná cesta je jedním velkým zklamáním. Nejde vidět vůbec nic a brutálně tam fouká. Mažeme tedy do švédského Ystadu, kde máme zabukovaný trajekt do Świnoujście. Čeká nás poslední přespání v polích. Ráno se u nás mihne asi majitel daného pole, ale záhy pochopí, že se nechystáme páchat nějakou škodu a odjíždí. Tak nějak to asi má být. Jedeme opět s jinou ferry společností a zjišťujeme, že tentokrát jídlo není v ceně, takže mažeme do restaure all-you-can-eat. Po vylodění se rozhodujeme jet částečně přes Německo, protože můj exkolega bydlí v Berlíně. Volám mu, když jsme 30 km od něj, ale bohužel není doma. Ceny hostelů jsou 2 tisíce Kč plus a přijde nám to jako umělé nastavování, protože bychom se stejnak ani další den neviděli, takže riskneme přespání na nějakém poli. Poslední den cesty to dáváme na jeden zátah až do Ostravy. Bohužel, hitlerovská dálnice na Wroclav je za trest – modlím se, aby se nám něco neurvalo. Ten 50 km dlouhý úsek nás prověřil jak nic. Naštěstí jenom vytekl pravý přední tlumič a i ten centrální zůstal aspoň na prvním zářezu. Gratuluji si k tomu, že 95 % cesty jsme jeli podle mapy na tankvaku. Bylo to velice osvobuzující, jenom tak kouknout do mapy a říct si a hele – 30 km odtud má být fjord nebo tady je nějaká památka – což takhle tam zajet? A taky si gratuluji k tomu, že v těch 5 kritických procentech pomohla bezplatná navigace Navigator.

Pár všeobecných postřehů:

• Pokud nepočítáme pár výpadovek z Osla, tak je třeba brát v potaz při plánování max. rychlost 80 km/h. Podobně jako ve Švédsku jsou při vjezdech do obcí kamery a ty předpisy se fakt dodržují. Ve Švédsku bývá na dálnici max. rychlost kolem 100 km/h. Perfektní článek o rychlostech a značkách zde.
• S lístkem na trajekt je to stejné jako s lístkem na letadlo – čím dříve, tím lépe. Nám se stalo, že tři dny dopředu už nebylo místo na několik paveb.
• Na předpověď počasí je perfektní norský web yr.no, který je přesný i pro jiné země – dodnes jej používáme.
• Nepromok jako izolační vrstva – člověk by něvěřil, jak jej potěší při celodenní jízdě v 8°C.
• V Norsku je málo benzínek. Motorkám s dojezdem cca 300 km doporučuji určitě nabírat na každé druhé benzínce nebo kanystr s benzínem s sebou.
• Chleba v Norsku vychází na 100 Kč, benzín pak cca 45 Kč.
• Dobrý parťák do nepohody je základ:)

Závěrem díky ženě, že to se mnou přežila a že jsme si to tak užili.