Do Norska na ryby

Je podzim 2014 a táta mi říká, že příští rok se jede zase na ryby a jestli prej jedu taky. Pár vteřin zamyšlení a pak říkám, že jo, ale že se mnou nemusí počítat do auta, že pojedu na motorce a oni mi jen vezmou věci. Někdy po Vánocích kupuju lístky na trajekt, protože trasa Dánsko-Bergen je v létě docela frekventovaná a bývá plno. Taky si k povinnýmu připlácím nějaký asistence v zahraničí. Mohly by se hodit. Pak to zase ukládám k ledu a přípravy na cestu začínají asi 14 dní před odjezdem.

Jedu na SV650S K6. Vezu Zuzanu do servisu s tím, že preventivně vyměním vše, co by se pravidelně měnit mělo. Takže všechny náplně, filtry, svíčky, zkontrolovat kotouče a desky a tak podobně. Je to moje první motodovolená, tak si v hlavě dělám revizi, co z cestovatelského vybavení mi chybí. Vychází mi jen nepromok a nějaký zavazadlo na sedlo spolujezdce. Nepromok kupuju a domlouvám si půjčení válce od Luise. Technika a výbava je připravená.

Asi týden před odjezdem si trasu cvičně klikám do mapy. Plán je jasný – za 36h se dostat na sever Dánska do přístavu, abych stíhal trajekt. Dálnice chci využívat co nejmíň. Vychází to něco přes 1100km. S vědomím toho, že dosud jsem dal nejvíc na jeden zátah asi 350km, si říkám, že to bude v klidu. Navigaci mám v plánu řešit obvyklou metodou papír, tužka, izolepa. Jen se mi nějak nechce s tím začít, takže k tomu zasedám až v devět večer den před odjezdem. To byla chyba. Když se přehoupla půlnoc, byl jsem s psaním roadbooku někde těsně za Německo-Dánskou hranicí. Hlavním problémem bylo, že čísla silnic se v Německu mění snad na každé křižovatce. Naštestí Dánsko už bylo ‘pořád rovně’ a v Norsku jsem jel po stejné silnici z trajektu až na místo. Celkem mi to vyšlo na necelé tři stánky formátu A5. Den před odjezdem mi taky příchází poštou z Číny CNC páčky. Ráno v den odjezdu je nasazuji a ty původní balím raději s sebou, kdyby něco nesedělo.

Můj plán je vyjet večer po práci, dojet někam k Chomutovu, tam se vyspat a co nejřív ráno vyrazit. Asi v sedm naskládám všechnu bagáž na Zuzanu a pak to přijde – přítelkyně se ptá: „A nechceš se ještě vyspat doma a vyrazit až ráno?“ Červíček 5 minut hlodá. Pak věci zase odstrojím a vracím se do bytu. Určitě jsem udělal dobře a zpětně si říkám, proč mě vůbec napadla taková blbost jet už večer. Ta uspořená hodinal by mi moc nepomohla a vyspal jsem se ještě pohodlně ve svým. Nastavuji budík na 4:30 a okolo deváté zalehám.

Asi poprvé v životě vstávám ve 4:30 s radostí a s úsměvem na rtu. Dávám snídani a okolo páté vyrážím z Prahy směr Chomutov a Hora Sv. Šebestiána. Obloha bez mráčku, východ slunce, vůně léta, žádný provoz – začíná to hezky. Asi za hoďku dávám koním pít naposledy na český na Shellce před hranicema a vzhůru do Reichu. Po přejetí čáry přemýšlím o ideální cestovní rychlosti. Nejdůležitějšími proměnnými v této rovnici jsou výše pokut v Německu a kurz EUR/CZK. Nakonec se rozhoduji jet stejně jako doma – obce dle předpisů a mimo ně do 130km/h. V Německu si okamžitě všímám toho, že se najednou cítím nějak bezpečněji, ale nevím proč. Pak mi to dojde. Svítící motorky jsou mezi nesvítícími auty velice dobře vidět a díky tomu o vás všichni včas ví a chovají se k vám ohleduplně.

Do Chemnitzu dojíždím bez problému a také se mi ho v začínající ranní špičce daří docela dobře projet. Z důvodu mé primitivní navigace mám naplánováno objet Lipsko a Halle z jihu a vůbec se do nich nepodívat. Vše šlo podle plánu, dokud se mi do cesty nepostavil Fritz Umleitung! Sjíždím z plánované trasy, která se na papíře pochopitelně nepřepočítá. Značení objížděk je podobné, jako u nás – na prvních třech křižovatkách jsou šipky, a pak, když vás odvedou dost daleko od původní trasy, značení zmizí. Objížděk je cestou víc, takže několikrát konzultuji svoji situaci s mapou v mobilu od Sygicu, ale vše se daří já držím správný kurz. Jedna z objížděk mě zavedla do hezké vinařské vesničky kousek od Querfurtu. Vypadalo to tam jak u nás na jižní Moravě. Nad dědinou vinice, v dědině sklepy. Asi by se tam dal strávit hezký víkend.

No není čas, ztrácet čas, a tak pokračuji dál a začínam se blížit k Wolfsburgu. To poznám i podle toho, že je tam tráva zelenější a nebe modřejší, protože tam jezdí skoro samé ekologické vozy od VW v naftě, které vůbec nekouří. Před Wolfsburgem dávám po necelých 500km první delší pauzu. Zastavuji u lesa ve stínu, lehám do trávy a přečtu pár stránek v knížce. Stín v kombinaci s lehkým větrem je moc příjemný. Celou cestu je totiž azzurro a teplota atakuje 35°C. V kůži nic moc, ale když se jede, tak se to dá vydržet.

Ve Wolfsburgu jen líznu předměstí a pokračuji dál na sever směr Uelzen a Hamburg. Průjezd Hamburgem byl už v plánu tak trošku punk. Věděl jsem, že si musím tak nějak pořád držet stejný azimut, dokud nenarazím na dálnici A7, která mě vyvede z města dál na sever. Realizace tohoto plánu trošku kulhala. Přece jen průjezd města, které je ješte o půlku větší, než Praha napříč, není sranda. K Labi to ještě šlo. Při jeho přejezdu jsem obdivoval velikost všeho. Řeky, zdymadel, lodí, přístavu. Ta řeka už tam má trošku větší grády, než v Roudnici. Za řekou začínalo centrum. Odpolední špička. Snad pět pruhů v každém směru, spoustu aut, motorek, skůtrů, křižovatek a vedro na padnutí. Moje zoufalost stoupala zhruba stejně rychle jako teplota motoru. Poprvé za dobu vlastnictví jsem na budíku Zuzany viděl trojcifernou teplotu a větrák na chladiči si tam musel odmakat svoje. Zlatej vodník.

Absolutně netuším, kde jsem, a prostě se jen nechám unášet dopravním proudem. Jediným světlým okamžikem je, když projíždím kolem budovy s nápisem Hamburg – Altona. Tak tohle je to místo, kde bych skončil, kdybych zaspal v ECčku z Brna do Prahy. Kus za nádražím je benzinka, kde uvařen ve vlastní šťávě zastavuji, abych mrkl do mapy, kde to vlastně jsem. Odehraje se tam hezké intermezzo. Chvíli po mně tam přijíždí týpek na MV Agustě F3 – na Itala. Uplý džíny a triko s krátkým, na nohou nějaký křusky a na hlavě otevřený blembák, takovou skořápku jak na fichtla, a sluneční brýle jak Cruise v Top Gunu. Bezpečný to asi moc nebude, ale u mě získal deset bodů z deseti za styl. Další radost mi udělá pohled do mobilu na mapu. Na A7, která je pro mě záchranou a cestou z tohoto pekla, je to jen kousek. Najíždím na ni a v kolonách se sunu ven z města. Když se to trochu rozjede, uvědomuji si, že průjezd Hamburgem mi trval něco přes dvě hodiny.

Asi 20km za Hamburgem sjíždím z dálnice, že si najdu něco na spaní. Je asi osm večer a já mám za sebou přes 700km. Zastavuji na parkovišti u nějakého shopping centra, tahám mobil s mapou a hledám kemp. Bohužel neúspěšně. Volám přítelkyni na telefonu, která mě zachraňuje posláním adresy blízkého kempu v SMS. Strkám navigaci v mobilu pod slídu tankvaku a za 10 minut jsem u kempu. Vypadá moc hezky, ale problém je, jak se v něm ubytovat. Recepce zavřená a nikde nikdo. Odchytávám nějakou paní, co jde ze sprchy, a ta mi radí, že majitelé bydlí kousek od kempu v rodinném domě a že se mám jít nahlásit tam. Majitelka neumí příliš anglicky, já zase německy, ale nakonec to nějak dáváme dohromady. V recepci vidím lednici, tak na ni zkouším, jestli v ní náhodou nemá na prodej bíra. Bohužel nemá, tak beru za vděk aspoň radlerem. Za nocleh a tři deci radlera platím 10€, což je velice příjemné. Paní mě ještě upozorňuje, že 10min teplé sprchy je za 1€ – taky beru a nechám si rozměnit. Ve sprše po vhození 1€ naběhne 10min a odpočítává se, jen když teče voda. Trefuji jackpot v podobě 4 minut sprchy, které tam nechal někdo přede mnou – YES to mi stačí! Půl radlera je zadarmo. Vařím večeři a jdu si hned lehnout, jsem KO. Kemp byl moc hezký a čistý. Až po návratu v mapě jsem zjistil, že kousíček od něj byl rybník, tak snad by se tam dalo i vykoupat. Kdybyste tam někdo měli cestu, doporučuji. (odkaz: http://www.campingplatz-vogelzunge.de/index.html).

Ráno se budím po sedmé do dalšího nádherného letního dne bez mráčku. Dávám lehkou snídani a balím, protože potřebuji do večera zvládnout ještě necelých 500km, aby mi neujel v Dánsku trajekt. Pokračuji dále na sever a vyhýbám se všem větším městům. Příjemně zakroucené silničky s parádním asfaltem mi vykouzlí úsměv v helmě hned od prvních kiláků. Pár menších bloudění a korigování trasy podle mobilu a po jedenácté přijiždím do Flensburgu. Rozhodně chci se Zuzanou dojet až do mariny, protože to je náš první společný kontakt s mořem, a já chci dostat na jednu fotku motorku, loď i moře. Držím se pořád směr centrum a celkem na pohodu se trefuji přímo do přístavu. Parkuji a kochám se. Přemýšlím, jaké to tu asi bylo na konci války, když až sem zdrhali pohlaváři SS před postupujícími spojenci a trošku mě mrzí, že nemám víc času, abych se podíval na místní námořní akademii.

Hlad mě ještě donutí navštívit nějaký supermarket a koupit si sváču. Přijedu na parkoviště před obchod a tam není snad ani jediné auto s německou značkou – samí Dánové (kteří to sem mají co by kamenem dohodil). Aha, asi sem nejezdí jen tak ze srandy. V peněžence se mi rozbliká varovná kontrolka a nakupuji zásoby do plna, což v mém případě znamená pytlík octových brambůrků, chleba, salám, cookies a něco na pití. To mi připomíná jednu věc, co mě nebetyčně srala. Jsou jí zálohované PET lahve, které mají v celém Německu. Když kupujete menší balení vody do 1l, je často záloha vyšší, než cena té vody. Naštěstí měli skoro všude alespoň jeden druh vody bez zálohy. Doporučuji hledat na obale nápis ‘Pfandfrei’. Nakoupené zásoby se snažím narvat do bagáže, což se moc nedaří. Nakonec musím něco sníst hned na místě, abych dopnul zipy bagáže. A teď už hurá do Dánska.

Hned na začátku vám řeknu jednu krutou pravdu. Dánsko je nejnudnější motorkářská země v Evropě. Všechny silnice vedou pořád rovně. Je tedy lepší jet po dálnici, protože tam se dá jet alespoň rychleji. Já ale neházím flintu do žita, držím se okresek, a doufám. Marně. Když asi po 100km jízdy rovně přichází kruháč, zažívám pocit, jak bych právě přijel pod Stelvio a jsem rozhodnut si ho užít na maximum. Zpomaluji už daleko před ním, abych nechal projet všechna auta a pak za to beru. Bohužel traťový komisař byl asi zrovna na obědě a tak nevyvěsil červeno-žlutou vlajku. Olej. Ujíždí mi zadek. Vyhlašuji hnědý poplach, křečovitě svírám řidítka, zavírám oči a brzdím. K dokonale špatné reakci už stačilo jen sundat nohy ze stupaček. Nějak jsem to naštěstí ustál a slibuji si, že teď už pojedu opatrně.

Nekonečná nuda pokračuje dalších několik hodin. Pár kilometrů před Aalborgem za jízdy málem usínám, což mě donutí zastavit. Čas mám docela dobrý, tak v lese zastavuji a lehám si u odbočky na lesní cestu do stínu na zem. Sotva si udělám pohodlí, zastaví u mě zrzavý týpek na skůtru a začne něco Dánsky mluvit. Zkouším angličtinu, což je pro domorodce jasný signál, aby k dánštině přidal ještě patomimu. Asi 10 minut ‘kecáme’ a já z gestikulace chápu, že les kolem mu patří, a že když jsme oba motorkáři, že můžu zajet hlouběji do toho lesa, že to tam budu mít na spaní pohodlnější. Bylo by neslušné, nevyužít této nabídky. Loučíme se a já zajíždím o 100 metrů hlouběji do lesa, abych se tam po odjezdu místního dobráka zase otočil, a vrátil se na silnici pokračovat v cestě, protože tolik času zase nemám.

Aalborg je celkem fajn město. Některé jeho dominanty jsem si prohlédl i třikrát. Přiznávám ale, že záměr to nebyl. Konečně se mi daří trefit výpadovku na západ, která se po pár kilometrech stáčí na sever a dovede mě až do přístavu v Hirtshals. Jak se blížím do cíle, začínám vetřit problém ve spálené žárovce v kontrolce prázdné nádrže. Mám od posledního tankování najeto téměř 300km a kontrolka ješte ani nebliká, což dle manuálu znamená poslední 4l paliva. S vědomím toho, že při jízdách po ČR tankuji tak po 220-250km si představuji, jak vítězoslavně tlačím motorku kolem cedule oznamující začátek přístavního města. Hladové očko na mě naštestí po chvíli skutečně zabliká a já si oddychuji. Funguje. Kombinace rovných okresek téměř bez vesnic, originální koncovky laufu a palivové mapy děda s kloboukem znamená průměrnou spotřebu 4,19l a pohodlný dojezd přes 300km.

V přístavu bez problémů trefuji správnou bránu a řadím se do lajny za dalších asi 15 motorek, z nichž je většina H-D (jak jsem později zjistil, mířili na sraz do Stavangeru). Předemnou stojí starší Nor s FJR 1300, se kterým dáváme řeč. Vrací se z dovolené, při které projeli Švédsko, Finsko, Pobaltí a Polsko. On musí do práce, tak se vrací dřív. Jeho kámoši pokračují ještě na Balkán. Kecáme celkem dlouho a mimo jiné mi radí, že nesmím vynechat horskou cestu nad Ovre Ardal, o které bude řeč ještě později. Při procházce mezi ostatními bajky ve frontě mě zaujímají dva chlapi z Německa, kteří cestují spolu. Jeden má nějaký H-D, druhý GSX-R 1000. Celkem by mě zajímalo, jaké je jejich cestovní tempo.

Konečně přichází pikolík, který otvírá bránu a pouští motorky jako první do lodi. Po vjezdu na palubu probíhá ještě krátké měření pindíků – rozuměj hlasitosti výfuků. Kluci na Harykách spouští solidní orchestr, a já se směju, jak jsem doma řešil výměnu laďáku za originál, abych náhodou nedělal moc rámus. Na závěr této kontinentální etapy je soutěž za 10 bludišťáků – uvaž si svoji motorku tak, aby si ji za 18 hodin našel v Bergenu stále stojící. Nikdy jsem to nedělal, tak okukuju, jak to dělají ostatní. Rekordman je pán s Goldwingem, který použil pět kurten. Kluci na Haryky používají v průměru tak tři. Vyhodnocuji situaci, stavím Zuzanu na bočák, přetahuju jednu kurtnu přes sedlo a jdu na palubu.

S cestováním trajektem mám bohaté zkušenosti zejména z trajektů mezi Německem a Švédskem, kde je úplně běžné, že na nočních spojích to na chodbách a ve společných prostorách vypadá jako v noclehárně. Proto si s sebou beru spacák a karimatku s tím, že v žádném případě nehodlám spát v sedě v zakoupeném ‘airseat’. První věc, co na palubě zjišťuji, je umístění záchranných člunů. Dobře, tak ne. Jako první zjišťuji, kde je duty-free shop a kdy otvírá, protože pivečka z něj umí plavbu hezky zpříjemnit. O hodinu později už s Carlsbergem v jedné a knihou v druhé ruce čekám, až lidi začnou na chodbách ulehat, abych nebyl první. O tři hodiny a šest piv později, kdy je téměř půlnoc, stále nikdo neulehá. Nebo aspoň ne na zem do spacáku. Jelikož se chci aspoň trochu ukrýt, rozhoduji se, že se půjdu natáhnout na mezipodlaží na shody, které vedou na palubu s auty, kam se během plavby nesmí. Překračuji provázek se zákazem vstupu a o 2 patra níž nafukuji karimatku a ulehám. Ještě nestihnu ani pořádně zabrat a už mě budí nějaký člen posádky, že tak to bohužel nepůjde. Vysvětluji mu, že z posledních 36 hodin jsem 24 proseděl na motorce a rozhodně nehodlám spát vsedě. Odvádí mě zpátky nahoru, kde mi v už téměř vylidněném baru ukazuje na zem, že si můžu lehnout tam. Děkuji mu a ulehám. Ráno mě budí cinkání lžiček a rozhovory lidí, kteří přišli na snídani. Vylézám z pod stolu, balím spacák a urychleně mizím. Na zpáteční cestě musím ten nocleh vymyslet jinak.

Po mezipřistání ve Stavangeru připlouváme kolem poledne do Bergenu. Venku je asi o 20°C méně, než v bylo v Dánsku, jemně mrholí a kopce nad městem jsou zahalené mlhou. Oblékám vše, co se mi pod kombinézu vejde, a z lodi se vydávám dále na sever. V Norsku je to s navigací poněkud jednodušší. Stačí se držet silnice E39 a po 500km budu na místě. Skrz několik přeháněk vyjíždím do kopců, kde se počasí umoudří a já kochacím tempem pokračuji pořád dál.

Cesta je občas zpestřena čekáním na trajekt, který vás převeze přes fjord, abyste mohli pokračovat v cestě. Hned ten první mi ujíždí přímo před nosem, ale naštestí má interval jen asi 15 nebo 20 minut, takže v dálce už vidím připlouvat další. Ceny těchto trajektů se pro motorku + jezdce pohybují mezi 50-80NOK v závislosti na délce plavby. Asi po třech hodinách celkem nudné jízdy nádhernou krajinou přijíždím do Forde, kde se při tankování rozhoduji využít zdejšího kempu, i přes to, že je ještě dost brzo. Na ubytování máme nástup až zítra po obědě a dnes to vypadá, že se může každou chvíli spustit déšť. Kemp je suprový, čistý, s plně vybavenou kuchyňkou, Wi-Fi a krásným výhledem na okolní hory. Cena 135NOK (http://www.fordecamping.com/en/). Ulehám celkem brzo, abych se po nočním deštíku mohl následujícího dne probudit pod modrou oblohu.

Ráno chci ještě před odjezdem zkontrolovat na benzince tlak v gumách, ale bohužel snad všechny pumpy v Norsku mají na foukání kol takovou delší kovovou tyčku, na jejímž konci je přivařená taková kovová věc, která se nasazuje na ventilek. Bohužel je tam pod takovým úhlem, že se mi to za žádnou cenu nepodařilo narvat do ráfku tak, aby to šlo nasadit na ventilek. Z kontroly tedy nic není a já pokračuji v cestě. E39 je hlavní tah na sever, což znamená minimum ostřejších zatáček a poměrně hustý provoz. Nudnou cestu si tedy zpříjemňuji koukáním na nádhernou okolní přírodu a občasným focením kopečků se zbytky sněhu. Po jedné odpolední se naloďuji na nejdelší z vnitrozemských trajektů na mojí cestě, který pluje do Molde. Cesta trvá něco přes půl hodiny. Výhodou těchto krátkých trajektů je to, že se motorka nemusí kurtovat. Když nejsou vlny, je to bez problému. Kdyby byly, tak bych na ní asi raději zůstal sedět. Z Molde už je to na naši velrybářskou chatu asi jen 50km, které hravě doklepnu a ve tři odpoledne už cinkají štamprličky na uvítanou se zbytkem výpravy. Po 1700km parkuji motorku do dřevníku a jediný heft, za který se chystám v následujících dnech tahat, je ten od desetikoňového lodního motoru.

V půlce týdne mi to nedá a vydávám se na motorce do Kristiansundu poslat pohledy, nakoupit dárky, ale hlavně projet na zpáteční cestě slavnou Atlantickou cestu, údajně druhé nejnavštěvovanější místo Norska. Cesta začíná zacálováním asi 100NOK za tunel, ale pak už je veškerá tá nádhera zdarma. I přes to, že už jsem tam byl několikrát autem, neskutečně si to užívám. Kdyby se neblížil déšť, možná bych si těch pár nejhezčích kilometrů dal ještě jednou sem a tam, ale zbaběle ujíždím domů pod střechu.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE