Přišlo jaro a je tedy nejvyšší čas se před motorkářskou sezónou pořádně rozhýbat. Zatímco vloni jsem k nastartování zatuhlého těla zvolil trialovou akrobacii, pro letošek jsem si vybral rozcvičku jakožto mitfára sajdkárkrosového speciálu. Bláhově jsem si myslel, že s přibývajícími roky musím být rozumnější a jít na vše trošku s větší rozvahou. Jak strašně jsem se spletl!
Kapitoly článku
Sajdkárkrosová tortura
Musím se přiznat, že sajdkárkros jsem nikdy moc nesledoval, měl jsem ponětí o tom, že k našim nejlepším pilotům patří (či patřili) bratři Rozehnalovi, Čermákovi, Josef Peták… a to je asi tak všechno. Přesto, nebo možná právě proto, jsem už vloni dumal nad tím, že bych měl i k téhle svérázné disciplíně najít cestičku. Zkontaktoval jsem se tedy s famílií Janouškových, kterým tutově místo krve koluje v žilách benzín, metyl, nebo podobné chemikálie. Táta Vít kdysi v terénu závodil jak s kroskou, tak quadem, ale i sajdkou, ve které mu vyvažoval i syn Jakub. Ten teď stejnou funkci vykonává v tandemu s mladším bráchou Vítem, který před čtyřmi lety opanoval mistrovství republiky supermoto, pak nějaký čas koketoval s plochou dráhou, aby v loňském roce opět vrátili jméno Janoušek do startovních listin (nejen) tuzemského sajdkárkrosu.
S tímhle trojlístkem jsem vyrazil na jejich oblíbenou tréninkovou trať do Benátek nad Jizerou, kde v blízkosti motokrosové trati vyrostla další, určená speciálně pro quady a sajdky. Kromě nás dorazilo dalších pět sajdkárkrosových dvojic, takže bylo na trati celkem rušno. „Naše“ sajdka měla fungl nový motor, takže jej bylo nutné nejdříve „zajet“. No nevím – když jsem Janouškovic bráchy v těch prvních kolech viděl, tak mi to jako zajíždění nepřipadlo, ale jak s postupem dne jejich tempo rostlo, bylo mi jasný, že ten začátek byl fakt ještě piánko! Po chvíli jsem se převléknul do motokrosových hadrů, rozhýbal klouby, zahřál svaly a vstřebával první dávku Kubových instrukcí. Bude to asi sranda – při jízdě na rovině se postavím na lehce pokrčených nohou, přidržím se širokého madla a levé koleno ještě krásně posichruju v pěnové opěrce. Pohodička budou určitě i levé zatáčky, ve kterých se budu přidržovat pravou rukou za madlo, sedět budu na zadním blatníku a levou rukou se opřu o Vítovo stehno. Nejvíc si ale určitě užiju v pravých zatáčkách, ve kterých se ze sajdky vyvěsím jak opičák, přidržovat se budu jen tak ledabyle levačkou, protože většinu váhy odnesou nohy zaháknuté v rámu. Pravou rukou sem tam zamávám na fotícího Matese, abych na fotkách vypadal jak opravdickej profík.
Moje představy o pohodovém jarním svezení však vzaly rychle za své – velmi rychle! Asi tak ve čtvrté zatáčce… Zkrátím to:
Ad „pohodová jízda v levých zatáčkách“ – na blatník jsem sice zezačátku asi dvakrát sednul, ale nějak jsem nebyl schopný se levačkou opřít tam, kde mi Kuba radil a nejenže jsem tedy visel jen na pravé ruce, ale měl jsem problém se z téhle pozice i včas dostat a pořád jsem měl pocit, že dřív nebo později spadnu jak pytel brambor. V jedné zatáčce mě mašina opravdu tak nakopla, že jsem měl co dělat, abych v sajdě vůbec zůstal – od té doby jsem se radši o blatník jen opíral. Sice jsem tím Vítovi asi moc nepomáhal, ale já preferuji pravidlo šťastného návratu.
Ad „užívání v pravých zatáčkách“ – když už jsem se (relativně) včas dostal na druhou stranu sajdky, rozhodně už mi čas nezbýval na to, abych se zaklesnul v rámu a vyvěsil se většinou váhy právě za nohy. Ne – zase vše odnášely ruce a spíš než bych se ze sajdky vyvěsil, tak jsem se za madlem krčil jak partyzán na kulometem. Až v závěru dne jsem v téhle pozici aspoň trošku získal lepší pocit, ale na mávání na fotografa prostě nebyly síly, čas ani mysl.
Ad „pohodová jízda na rovině“ – k tomu snad ani nemá smysl něco psát, mám totiž pocit, že rovně jsme nikdy nejeli. Buď jsem si vytahoval pravačku v levých, nebo levačku v pravých zatáčkách, ale nejvíc času jsem strávil tím, že jsem se snažil (většinou marně) stihnout včas se přemístit mezi těmito dvěma polohami. Na situaci, kdy bych si ulevil na rovince, si nevzpomínám… Když už se totiž trať na chvilku narovnala, tutově na ní čekal nějaký hrb, skok, nebo roleta. Právě vstřebávání skoků mi zpočátku dělalo velké problémy, na rozdíl od krosky si totiž tady neulevíte sevřením sedla mezi koleny, držíte se pouze rukama a musíte o to víc reagovat na změny prací nohou. Za těch pár minut, které jsem v sajdě strávil, jsem udělal asi 10 000 dřepů.
Jako mitfára jsem obkroužil pokaždé jen dvě kola. Vždycky jsem si myslel, že jsem na tom fyzicky celkem dobře, ale tenhle nezvyklý pohyb mě během takhle krátké chviličky doslova odrovnal! Po pouhých čtyřech minutkách jsem byl vždycky rád, že jsem stihnul Vítovi zaklepat na rameno: „končíme“! V následujícím okruhu bych už totiž tutově sajdku nedobrovolně opustil… Navíc vše se odehrávalo doslova v rekreačním tempu, vůbec si nedovedu představit, jak moc náročné to musí být ve fofru, který Janouškovic celý den předváděli.
Vyzkoušel jsem si i druhou pozici, tedy za řídítky tohoto speciálu. Vyvažoval mi Kuba a tady jsem si jízdu užíval o poznání víc. Plynovou rukojetí jsem sice neotočil ani do poloviny jejího chodu a po celé trati jsem si vystačil s dvojkou, ale i tak jsem si udělal přesnou představu o tom, co dokáže devadesátikoňová dvoutaktní sedmistovka s nějakými třemi stovkami kilogramů. Při jízdě se sajdkárou se musíte oprostit od většiny návyků z motorky – sajdka ze svojí kolmé pozice neuhne ani o milimetr. Mně v garáži stojí stará Jawa 350 kývačka s velorexáckou lodičkou a při svých cestách už jsem měl možnost si tyhle „sajdkárové“ grify vyzkoušet. Byť jízda v terénu je samozřejmě o poznání náročnější, tak už jsem aspoň zhruba věděl, co mě čeká a jízdu jsem si celkem užíval. Přesto vím zcela jistě – já radši zůstanu věrný jedné stopě. Před všemi sajdkárkrosaři ovšem o to více smekám a i když většinou zůstávají ve stínu svých pilotů, tak daleko víc před bombarďáky, kteří se „vozí“ v sajdě! Však bývají také nadmíru cenění a nezřídka se stává, že se nechávají od jednotlivých stájí či pilotů najímat podobně jako cyklisté v profesionálním pelotonu.
