NEPÁL 2015

Pár týdnů pod himalájskými vršky

NEPÁL 2015

Kapitoly článku

Nápad jet do Nepálu byl dost momentální, od rozhodnutí a rychlého zakoupení letenky do přistání v hlavní městě Káthmandů uběhl zhruba týden. Čili žádné velké přípravy a plánování. Byl konec ledna a do začátku nepálské turistické sezóny zbýval měsíc. V březnu a dubnu, kdy stoupne teplota, sem vždy míří spoustu turistů a to primárně kvůli chození po horách, které tvoří většinu území této země. V únoru je zde turistů minimum, což přináší některé výhody, jako větší výběr z ubytování, nebo nižší ceny. A větší klid na všechno.

Jezdím do Asie často a valnou většinu poznávacích cest absolvuji v sedle dvoustopého vozidla, vždy toho, jaké je k mání. Převažují obyčejné skútry, protože je tam zkrátka používají všichni. Mají své výhody, člověk splyne s davem a o nic se nestará, pokud tedy při půjčování nešáhne vedle. Někdy si půjčím i normální motorku, vždy to jsou až na výjimky nízké kubatury, různé Hondy Hero, malé Yamahy, Pulsary a podobně. Ve většině Asie se jezdí sice zběsile a chaoticky, ale zároveň relativně pomalu, takže tam nejsou silné stroje potřeba, víc jak stovkou stejně nikdy nepojedete.

Sehnat motorku v Káthmandů není problém, je zde několik půjčoven. K mání byly skútry, několik typů klasických dvoustovek, Royal Enfield, nebo Bajaj Avenger, který jsme si nakonec na tři týdny půjčili. Tak jako mnoho jiných věcí i cena půjčovného motorky se dá usmlouvat, stál dvě stovky na den, tedy o polovinu méně, než Royal Enfield a přitom od pohledu jsou tak trochu stejná kategorie. Mám s ním už nějaké zkušenosti z Indie, kde jsem na Avengeru najezdil několik tisíc kilometrů a byl jsem vcelku spokojen, neboť se na něm dobře sedí a nežere. Spokojen v uvozovkách, enduro pro dva by samozřejmě byla jiná liga.

Protože jsme s přítelkyní do Nepálu dorazili z Indonésie, měli jsme každý jen příruční zavazadlo a v něm plavky. Po sehnání motorky bylo dalším úkolem trochu se vybavit na cestu, protože přes den bylo kolem dvaceti stupňů, ale po ránu, či ve vyšších polohách o mnoho méně, takže jsme potřebovali hlavně oblečení. Naštěstí je v Káthmandů kvůli trekování spoustu prodejen s outdoorovým vybavením a to za velice slušné ceny, takže jsme se každý oblékli do věcí North Face, určených do extrémních podmínek. Že to samozřejmě nebyly originály, s tím se počítalo, jsme v Asii, také z nich různě lezlo peří, trhaly se a velice rychle odešly zipy.

Za dva dny v Káthmandů jsme se prošli tamními ulicemi, které mají takovou starou atmosféru. Na hodně místech jsou stopy po nedávném zemětřesení, které tohle město hodně postihlo. Na prodej je všude spoustu věcí, k mání je lassie i výborná káva nepálské produkce, k jídlu to, co všude na indickém poloostrově. Člověk se prodírá mezi lidmi menšího vzrůstu, šlapacími rikšami, motorkami a auty staršího data výroby, které ucpávají už tak často plné ulice. Je zde neskutečný smog, tím spíš, že nad celým Nepálem je nějaký opar, takže nejsou vidět Himaláje, pod kterými v údolí leží tohle město. A potom zde jsou problémy s elektřinou. Funguje s větší, či menší spolehlivostí od devíti večer do sedmi do rána. Přes den vůbec, což řeší generátory, popřípadě solární panely. Ale nikoho to, zdá se, netrápí, všichni se usmívají, Nepálci, jak jsme poznali později, jsou neuvěřitelně klidní, přátelští a skromní lidé.

Už při půjčování motorky nás její majitel varoval před nedostatkem benzínu v Nepálu. Všechny pumpy jsou prý zavřené a benzín se prodává na černém trhu. Na spoustě míst ho nekoupíme. Jelikož nám motorku dával s prázdnou nádrží, nabídl se, že nám sežene pár litrů v ceně tři dolary za jeden. Působil věrohodně, ta cena byla příšerná, nicméně nějaký benzín jsme potřebovali, takže jsem sednul na motorku za nějakého mladíka a jeli jsme ho shánět. Trvalo asi hodinu, než jsme koupili pár litrů a to vždy tak, že jsme zastavili u nějakého krámu, například v potravinách a tam nám prodali trošku, třeba litr a půl a my pokračovali v hledání. Takhle se nám podařilo dát dohromady asi pět litrů, tedy zhruba na sto padesát kilometrů. Říkali jsme si, že za městem to bude lepší, ale nikdy nikde nebylo. Opravdu krize.

 

Výjezd z Káthmandů je slušná autoškola. Jsem zvyklý z Indie na různé dopravní masakry, ale tady rozhodně nezůstávají pozadu. Teprve asi dvacet kilometrů za městem zeslábne provoz a člověk si trochu oddechne od smradu z autobusů a nákladních vozidel, mezi kterými kličkuje. I tak se suneme pomalu, třicet, čtyřicet, někdy padesát, protože silnice se kroutí a za mnoha zatáčkami číhá v protisměru autobus. Projídíme horami, jejichž vršky nejsou kvůli oparu vidět, silnici lemují dílny, obchody, pole, občas zastavíme na čaj, nebo jídlo, když to někde vypadá zajímavě. Oba milujeme prostou pouliční stravu, někde je bohatá, jako tomu bylo třeba v Indonésii, jinde chudší, jako zde. Zeleninové curry, placky, vajíčka, sem tam maso…

 

Míříme směrem do Pokhary, což je dvě stě kilometrů vzdálené město. Ale po cestě chceme udělat nějaké zastávky. Ta první je Bandipur, malé městečko, ke kterému musíme vyjet asi dvacet kilometrů serpentinami nahoru. Jsme sami ve velkém hotelu a obrážíme pěšky okolí. Jíme na prázdném a dlouhém náměstí, které je neuvěřitelně čisté a má dost evropský charakter. Oproti ucpanému Káthmandů velký rozdíl. Pro ten klid zůstáváme dvě noci.

 

Pak sjíždíme z hor zpátky na hlavní silnici do Pokhary a po cestě pokoutně sháníme benzín. Není to úplně jednoduché a člověk si přijde, jak když kupuje drogy. V mnoha městech je to nemožné, někde prodají třeba jen litr. Do toho na motorce nefunguje od začátku palivoměr, takže je to trošku ruleta. Těsně před Pokharou odbočujeme z hlavní doprava k jezeru Begnas. Je to spíš větší rybník, kde si lze půjčit loďku, což děláme, nebo se v okolí ubytovat. Což děláme taky, když se snažíme Begnas objet. Po chvíli to vzdáváme, cesty jsou fakt na enduro, tahle motorka se v terénu chová příšerně, není na to vůbec stavěná. Ale jako nálepku objevujeme skrytý hotel s výhledem na jezero a potažmo i na Himaláje, kdyby ovšem byly skrze onen opar vidět. Vedle hraje parta mladých domorodců na kytaru Beatles a Red Hot Chilly Peppers, takže o romantiku je postaráno.

Pokhara, situována kolem jiného jezera, je o poznání klidnější velkoměsto než Káthmandů. Druhý den po příjezdu jsme vylezli na kopec Sarangkot, který se tyčí nad Pokharou a slétávají z něj rogala, tohle je vyhlášené místo pro paragliding. Ze Sarangkotu jsme poprvé viděli bílé himálajské vršky. Jsou opravdu blízko, vzdušnou čarou pár desítek kilometrů. Při své neskutečné výšce se zdají na dosah.

 

 

Ještě dva dny jsme věnovali Pokhaře, kde nám majitel pomohl sehnat benzín. Dalším plánem je zkusit projet cestu do Jomsomu, o které někdo tvrdí, že to na Avengeru lze, další, že ani náhodou, že je to zkrátka moc offroad. Navíc v Jomsomu hrozí sníh. Cesta vede na sever mezi dvěma osmitisícovkami, Annapurnou a Dhaulágirí a dopravní prostředky, tedy jeepy a nákladní vozy míjí cestou několik check pointů, kde kontrolujou permity ke vstupu. Jsou poměrně drahé a musí si je pořídit všichni, kdo chtějí trekovat v téhle oblasti, což nebyl náš případ, ale u prvního check pointu nás policisté ubezpečili, že pokud chceme pouze projet a vrátit se, nepotřebujeme nic. A tak jsme pokračovali údolím a cesta byla opravdu strašná, jeli jsme krokem, Avenger se neskutečně trápil a tím pádem trápil i nás, nicméně vynahrazovalo to pěkné okolí, pokud jsme tedy zastavili, neboť i přítelkyně se za jízdy nemohla moc kochat, měla co dělat se udržet.

Po asi padesáti kilometrech, které jsme jeli celé odpoledne, jsme zakotvili v malé vesnici, kde měli budovu s malými místnostmi pro poutníky. K večeři byl, jako jindy, dál bhát, základní nepálské jídlo. Rýže, pickle, veg curry a dhál, tedy čočka. Servírováno na jednom velkém stříbrném tácu, takové hodně jednoduché indické thálí. Všude byla tma, protože dnes elektřinu nepustili vůbec, alespoň sem. Takže proběhnul večer při svíčkách pod hvězdami, které zářily, protože se bylo jasno.

Druhý den jsme pokračovali dále, cesta pořád příšerná, ale na předposledním check pointu jsme chytli hlídku v podobě dvou žen, které nás bez permitu pár desítek kilometrů před cílem nepustily dál. Vydali jsme tedy na cestu zpátky, čili jsme viděli hory z druhé strany. Zastavili jsme se vykoupat v termálních pramenech, kousek od Annapurny, její vrcholek hned vedle, ale o šest kilometrů výše. Na noc jsme skončili v prapodivném resortu na samotě, kde byl nepochopitelně veliký bar s mnoha stolky a k tomu jen jedna možnost spaní v jakémsi kurníku na kůlech vedle umělého jezírka s rybami. Obsluhuje to tam parta sympatických mladíků a z reprobeden zní Bob Marley a Dead Kennedys. Poprvé jsme okusili nepálský rum Khukri, který je chuťově výborný a velmi rychle zamotá hlavu. V alejích bylo trochu nablito.

 

Když jsme se druhý den konečně dostali zpátky na asfalt, motorce akorát odešla spojka. Ale děda, co seděl kousek, měl v mobilním telefonu číslo na nějakého mechanika, který o hodinu později dorazil na skútru, celé to na místě rozebral, vyměnil lamely a za další hodinu jsme mohli frčet dál. Motorka jela lépe, než když jsme si ji půjčovali. Díky zdržení jsme zůstali na noc v Pokhaře, v nádherným resortu na kopci Sarangkot, odkud byl opět boží výhled na blízké Himaláje. Ty hory vystupovaly z oparu, kterého bylo konečně o dost méně.

Další destinací bylo město Gorkha, kde jsme (tak jako pořád) měli štěstí na krásný a prázdný hotel na klidném místě a s výhledem na bílé hory. Tentokrát na další osmitisícovku – Mánaslu. Ráno jsme si vyšlápli na nějaký ten kopec a navštívili starý templ, kam si jezdí Nepálci pro požehnání od svatých mužů. Pak jsme při odjezdu chvíli zkoušeli shánět benzín, ale marně a trvalo dalších padesát kilometrů, než se nám podařilo v nějakém jiném městě nádrž doplnit.

 

Mířili jsme na jih, do přírodní rezervace Chitwan. Žijou tam v junglích tygři, nosorožci, medvědi a mnoho dalších zvířat a kousíček se dá projet na motorce. Kromě krásné přírody zde člověk projíždí hezkými vesničkami, kde čas plyne opravdu hodně pomalu. Ubytovali jsme se v malém městě Sauraha, měli jsme místo přímo na břehu řeky, která odděluje normální svět od rezervace. Zrovna v tu dobu tam probíhal food festival, ale nebyly to žádné gastro orgie, pekli tam pár druhů masa, hodně prodávali alkohol a tančili na živé nepálské disco. Celé to spíš působilo jako pouť.

V řece před námi v průběhu dne koupají mahuti své slony, člověk to pozoruje ze břehu s kávou v ruce z blízkosti, dokonce, má li chuť, se může se slonem vykoupat. To znamená, že mu za nějaké peníze vyleze na záda a slon ho sprchuje chobotem do té doby, než dojde pomyslný kredit. Zažili jsme i to, jak večer za tmy přebrodil řeku nosorožec a šel se pást přímo pod terasu našeho resortu. Tam, kde jsme běžně chodili i v noci. Nikdo ho samozřejmě neodháněl, protože nosorožec nemá problém někoho zabít. Po chvíli se vydal na procházku do malého města, kde zmizel v úzkých uličkách. Prý sežrat někomu úrodu, občas se i stane neštěstí, říkali kluci, co obsluhujou v resortu. Vcelku jsme byli rádi, že nebydlíme v přízemí, ale stejně se nám honilo hlavou, zda nosorožec náhodou neumí chodit po schodech.

 

Ten krátký a prašný úsek junglí, který se dá projet a spojuje nějaké vesnice, měří tak deset kilometrů a stojí za to. Člověk zaplatí vstup a pak prodělá delší verbální kontrolu s nějakými vojáky a může pokračovat do lesa. Dá se odbočit na mnoha místech někam hlouběji, dojet k jezerům, kde se pasou jeleni a všude lítá spoustu zajímavého ptactva. Nemluvě o přírodě samotné, která je nádherná. Jelikož jsme skoro u hranic s Indií, potkáváme pašeráky benzínu. V Indii je několikanásobně levnější a tak po malých stezkách pendlují zakuklení maníci na starých motorkách, které mají ověšeny barely a kanystry s benzínem. Každý veze zhruba dvě stě litrů, to je nějaká váha, když vezmeme v potaz, na čem a kudy jedou. Nikdo je asi nekontroluje, nebo kontroly uplácejí lahvinkou benzínu.

Přejezd z nížin do Káhmandů po Tribhuvan Rajpath Road byla poslední etapa před vrácením motorky. Co se týče dojmu z jízdy a výhledů, tak jednoznačně nejlepší. Cesta se vine krásnou krajinou a během relativně krátké chvíle vynese člověka do 2500 metrů, kde se znovu otevřou výhledy na Himaláje. A to ty nejlepší výhledy, které lze v Nepálu zažít. Dost znatelně se ochladilo a já poprvé vytáhnul tlusté nepálské rukavice, ale stejně jsem ve finále nemohl sundat ruce z řidítek. Bylo na nule, spíš pod, protože ráno byly zamrzlé louže. Pár kilometrů od bodu, kde silnice začala klesat, jsme ve mini vesnici Daman našli hotel a tam se rozehřáli díky čajům a kávám od paní domácí. Himaláje měly od západu slunce červenou barvu.

 

Ráno jsme došli na nejvyšší bod v okolí. Je zvláštní, že ho úplně míjí turismus. Člověk vyleze po malé stezce na kopec, kde pod vysílačem svačí tři Nepálci a diví se, co zde děláš. Z toho místa, jak jsme zjistili z několika zdrojů, je nejlepší panoramatický výhled na jižní stranu Himalájí. Za příznivých podmínek, které za naší návštěvy vládly, je vidět sedm osmitisícovek, včetně Mount Everestu. Je to neskutečná nádhera.

Pak zbývalo sjet z hor dolů, napojit se na silnici do Káthmandů, v něm najít půjčovnu a odevzdat stroj. Majitel nám vrátil peníze, které jsme platili po cestě za opravu spojky, čímž potvrdil náš názor, že Nepálci jsou solidní lidé. Po mnoha zkušenostech, kdy se na půjčených motorkách v Asii něco stalo a člověk to ve finále musel zaplatit ze svého, jsme s tím ani nepočítali.

 

Pak jsme si ještě užívali pár dní v okolí Káthmandů, tentokrát po svých, když těsně před naším odletem přivezli do Nepálu benzín. Byly na něj u pump neskutečné fronty, které se za asistence policie táhly desítky metrů. Netankuje se do kanystrů, ale pouze do motorek, takže lidi si odvážejí jen pár litrů. Na ty ale čeká celý den. Při pohledu na to si člověk říká, že je snad lepší si koupit předražený benzín na černém trhu.

Byl to krásně strávený čas v zemi, která je malá, chudá, ale má veliké kouzlo a nadmíru příjemné obyvatele. Jak bylo psáno, do Nepálu se jezdí hlavně chodit a šplhat po horách, jen málokdo si půjčí motorku a vyrazí. Cesty nejsou úplně v kondici, mnoho úseků značených na mapě jako silnice je ve finále offroad, je problém s benzínem, ale to vše přebijí zážitky z cestování po této zemi.

Matěj Homola

 

Příspěvek byl publikován v rubrice Nezařazené. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>